Jiří John
Za obzor
 
   Když v roce 1947 procházel profesor Josef Kaplický svým ateliérem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, aby korigoval práce svých studentů, a zastavil se u nového obrazu Jiřího Johna Zima, byl na rozdíl od poznámek k pracím některých jiných studentů velmi stručný; po chvíli mlčení řekl jen − pane Johne za ten obzor bych chtěl jít, abych se setkal s tím, co je za ním… Víme to z vyprávění Adrieny Šimotové, pozdější ženy Jiřího Johna, která tehdy stála vedle nich, mezi ostatními. U mnoha děl Jiřího Johna bychom si mohli tato Kaplického slova připomenout. S mnohými z nich se můžeme setkat i na výstavě v Galerii Václava Chada.
   Motiv, který zaznívá v Kaplického slovech, jsme přijali za nepřísnou formulaci východiska pro setkání s dílem Jiřího Johna pro výběrovou retrospektivu, jíž chceme přispět k oživení a obnovení přímé zkušenosti s tvorbou umělce, jenž v podmínkách politicky se uzavírající či uzavírané poválečné československé společnosti patřil k nositelům podstatných humanistických hodnot české výtvarné kultury a zároveň, svým osobitým způsobem, i ke garantům její kontinuity s tvorbou meziválečných avantgard a jejich poválečných pokračovatelů.
   John byl žákem Josefa Kaplického, spolu s Václavem Boštíkem, Adrienou Šimotovou, Stanislavem Kolíbalem, Alenou Kučerovou a dalšími členem skupiny UB 12, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let, v době, v níž se jeho talent naplno rozvinul, se stal jednou z výrazných a profilujících osobností českého výtvarného umění. Narodil se v roce 1923 v Třešti, malém městě v centrální části Českomoravské vysočiny, kde žil (s vynuceným přeryvem totálního nasazení za okupace) až do svého odchodu na Státní grafickou školu v Praze, na níž studoval u prof. Zdeňka Balaše, a odkud pak po roce přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.
   V námětové rovině jeho tvorby brzy převládl zájem o krajinu, nejdříve o krajinu, v níž vyrůstal a která mu byla v dětství a dospívání domovským okolím. Po studiích na UMPRUM, když se natrvalo přestěhoval do Prahy, přibylo do jeho námětového okruhu město, městské prostředí. Patrně i v souvislosti s dobovou tendencí civilismu. Zájem o krajinu přerostl u Johna na sklonku padesátých let v zájem o přírodu, o přírodu v její genezi, měli bychom možná říci o přírodu vůbec, a ještě spíše pak o to, co se v ní jako původnější než příroda sama projevuje a sděluje, aniž by bylo se zkušenostně dostupným v přírodě totožné a na ně samotné redukovatelné. V setkání s Johnovým dílem máme jistě před sebou obrazy venkovských krajin, městských zdí a osamělých staveb, travin, kapek, zrn v jejich klíčení, rostlin v jejich rašení i tlení, nerostů pod povrchem země, zim a nocí… neměli bychom však přehlédnout, že celé jeho dílo je možná především ve své podstatě řádoslovnou skladbou aktů, v níž John hledá a nachází nezjevnou souvislost − v souvislosti všeho – dostatečně nosnou pro sebezaložení, pro nalezení světlonosného základu pro toho, jenž chce být tichým a pozorným bratrem všemu sourodému, s čím se v jiném setkává…
   Johnův talent se rovnoměrně rozvíjel v malbě, grafice, a vedle toho se přesvědčivě uplatnil také v ilustraci i dílech pro architekturu. Z autorů, na něž navazoval či kteří mu byli blízcí, bychom z historicky dávnějších snad mohli jmenovat, i když s určitou výhradou Caspara Davida Friedricha, ale také Odilona Redona. Obecnější shoda pak bude u jména Josefa Šímy, s nímž se přes dobová omezení několikrát setkal. Jmenovat, byť opět s výhradou, musíme i Maxe Ernsta, u něhož patrně navázal mimo jiné na techniku gratáže, kresebného proškrabávání malby. Příbuznost nacházel v Morandiho meditacích věcí, věcnosti věcí i v metafyzičnosti Georgese Braquea. Z českého prostředí mu byl vedle jeho ženy Adrieny Šimotové zvláště blízký Václav Boštík. Počátkem padesátých let přenechal Boštík Jiřímu Johnovi a Adrieně svůj ateliér. Od poloviny padesátých let na Johnovo pozvání spolu pracovali na Památníku židovských obětí v Pinkasově synagoze v Praze. Po dobu pěti let tam na stěny synagogy společně zaznamenávali bezmála osmdesát tisíc jmen těch, kteří padli za oběť nacistické zločinné zvůli. Tuto mezní konfrontaci s tragickým osudem současníků je třeba pokládat, a to v souladu s vlastním Johnovým stanoviskem, za integrální a velmi důležitou součást jeho tvorby. Lze v ní možná hledat jednu z podstatných souvislostí pro odpovídání na otázku, kde je v Johnových malbách či v jeho volné grafické tvorbě člověk. V krajinách z raného období jeho díla jej ve výtvarně explicitní podobě nepotkáváme, nepotkáme jej takto, až na několik výjimek, ani mezi opuštěnými budovami měst či mezi městskými zdmi, nepotkáváme jej ani v Johnových meditacích o mystériu živého v přírodě, genezi a smyslu spojení živého se zemí. Jistě, pole v Johnových krajinách jsou místem lidské práce, práce lidí pro lidi, místem, z něhož člověk odešel a kam se znovu, až nastane příslušný čas, snad vrátí. Rozkrojené jablko na Johnově obraze se nerozkrojilo samo. Hořící ohně na polích jsou také znamením lidské přítomnosti, stejně tak jako jím je opuštěný stůl s plodem ovoce, abychom neopomněli jeden z obrazů, jímž se sedmačtyřicetiletý těžce nemocný Jiří John se živými loučil. V kontextu celkové souvislosti Johnova díla je dle našeho soudu člověk v jeho obrazech přítomen nejpodstatněji v meditativním či kontemplativním sebevztažení toho, kdo v sebeuvolnění do otevřené vstřícnosti viděné, zjevující se prostřednictvím obrazotvorného jednání, uvádí v soulad s nejvýše myslitelným, které se zjevným bezprostředně nestává. V obraze nezpodobovaný člověk je v něm přítomen v pozici toho, kdo ve světle zjevujícího se nezjevného sebe přesahuje a naplňuje v hledání ztraceného nebo skrytého místa pro sebesplnění a dovršení živého, a zprostředkovává tak perspektivu smíru a pokoje, nebo alespoň vytrvává v zápase o uchování jejich možnosti.
   Zde bychom se snad mohli vrátit k úvodní vzpomínce na Kaplického setkání s Johnovou Zimou z roku 1947, jíž jsme tyto poznámky k výstavě díla Jiřího Johna začali. Obzor či horizont byl pro Johna od raného období jeho tvorby motivem z určujících a příznačných. Pro běžné vědomí je obzor hranicí na dohled, pokud k ní vůbec pozdvihne zrak. Hranicí mezi tím, co je dole a nahoře, hranicí mezi tím, co je viděné, protože je to před touto hranicí, a co je neviděné, protože je to právě za ní. Překročíme-li meze tohoto postoje, můžeme nahlédnout, že horizont, jako hranice rozdělující i spojující viděné a neviděné, probíhá uvnitř teritoria obzorem původně vymezeného jako jeho neoddělitelná součást. A postoupíme-li ještě dál, můžeme si uvědomit, že hranice mezi viděným a neviděným, proměnlivá hranice zprostředkovávající jejich vzájemný vztah i souvislost, je s celou svojí dynamikou, kvalitou, orientací… hranicí v nás, že je z nás a námi. Cesta za obzor je pak cestou k sobě, cesta k rozvinutému chápání horizontu vede k idiognozi, k sebepoznání – u Jiřího Johna souvztažně udržujícího, potvrzujícího a prohlubujícího jeho schopnost sladit se s životním výrazem jiného či druhého živého, navázat s ním komunikativní vztah a přivést jej svou tvorbou ke slovu. Nebo ke společně sdílenému tichu…
   Za mnohé z autorových děl, která nám tuto zkušenost zprostředkovávají, můžeme uvést malbu ze závěru jeho života, obraz, který Jiří John nazval Úsvit, lze jej chápat jako jeho modlitbu nad rostlinou a za rostlinu, za rostlinu, která se sama modlí. Jinou dimenzi této souvislosti reprezentují Johnovy obrazy jeho ateliéru, které můžeme chápat jako soustředěnou reflexi jeho vlastního osobnostního údělu, reflexi podstatných momentů jeho tvůrčí cesty a jeho vlastní průběžné odpovědnosti. Jsou tak především obrazovou sebereflexí. Součástí výstavy v GVCh je jeden z těch myslím nejvýznamnějších. V prvním plánu je na něm jeho malba na stojanu, pozadím je pak okno ateliéru, za nímž lze vidět dvůr bloku činžovních domů. Na jeho vlastní, zdá se rozpracované malbě na malířském stojanu je zobrazeno prosvítající světlo, které vzchází z prostoru, který jako by byl na opačné straně ateliéru, než je okno do dvora. To světlo ale není světlem lampy, neprostupuje ani střešním oknem, není to světlo fyzické.  
   Ještě jednu podstatnou a příznačnou stránku Johnovy tvorby bychom v této souvislosti mohli a měli alespoň připomenout. A tou je jeho výtvarná tematizace žitého času. Je patrně zřetelnější v autorově grafické tvorbě založené na práci se suchou jehlou. Už sama kresebná čára vedená ocelovým rydlem v leštěné ploše měděné desky je obrazným projevem lineárního časového charakteru našeho jednání a jeho syntéz, a to v nejobecnějším smyslu toho slova. Následně pak plocha povstávající prostřednictvím rytých čar na desce a poté při tisku na povrchu grafického listu je mimo jiné jedinečným obrazem časového vědomí konstituovaného ve svém obsahu i formě reflektovaným obrazotvorným jednáním, jež zprostředkovává jednotu času zobrazovaného, zobrazujícího i zobrazování. Tedy nejenže John kresbou dává vyvstat do zjevu svébytnému času jiného či druhého. Kresbou či obecněji obrazotvorným jednáním evokuje prostor společného času a jeho genezi. Evokuje přítomnost jako událost setkání, jako nalézanou, rozpomínanou a alespoň v modu možnosti nepomíjející jednotu a současnost bytostí v různosti jejich a jimi naplňovaných časů. Obrazotvorností chce překonat a překonává, chce napravovat a napravuje zapomenutí souvislosti a sourodosti všeho a upravuje možnou cestu k jejímu obnovení.
   Výstavou v Galerii Václava Chada jsme chtěli připomenout Jiřího Johna také jako pedagoga, od roku 1963 až do závěru svého života působil na AVU, kde vedl kurs večerní kresby a kurs grafických technik.
   Tomuto tématu jsem se věnoval už při přípravě retrospektivní výstavy z tvorby Jiřího Johna v Museu Kampa, která proběhla na rozhraní let 2013–14. Připravoval jsem ji tehdy s pomocí Adrieny Šimotové. Součástí doprovodného programu výstavy bylo i vzpomínkové setkání věnované Jiřímu Johnovi, jehož se zúčastnili mimo historiků umění Jaromíra Zeminy, Jiřího Šetlíka, filosofa Zdeňka Kratochvíla, také někteří z někdejších studentů AVU, účastníků zmíněných kursů vedených Jiřím Johnem, někteří z těch někdejších studentů AVU, jimž byl Jiří John blízký… Mezi pozvanými byli tehdy Miroslav a Anežka Kovalovi, Petr Šmaha, Marie Blabolilová, Vladimír Gebauer, Jiří Sozanský … K tomuto závažnému tématu jsme se tedy mohli výstavou v Galerii Václava Chada znovu, byť do jisté míry jen dílčím způsobem, vrátit, a to formou vystavení děl některých z těchto někdejších studentů i opětovným setkáním s některými z nich … Naším záměrem nebylo a vzhledem k časovým i prostorovým podmínkám ani nemohlo být obsáhnout toto téma v úplnosti. Do výstavy jsme mohli zařadit díla Marie Blabolilové, Anežky Kovalové, Miroslava Kovala, Ivana Ouhela, Michala Ranného, Svatopluka Slovenčíka a Petra Šmahy … Za všechny z nich připomenu slova Miroslava Kovala, která mi řekl při našem setkání v Museu Kampa v roce 2014: … „Když Jiří John vstoupil do ateliérových prostor, kde probíhaly večerní kursy figurální kresby, bylo to, jako by tam přišel Lao´c.“
   Jak už jsem uvedl, náš výběr děl někdejších studentů AVU, jimž byl Jiří John blízký, je jen velmi neúplný, vázaný na dané prostorové podmínky a naše časové možnosti. Doufáme však, že může být i tento způsob vyjádření naší úcty k nim i k Jiřímu Johnovi pozitivním přínosem dnešku, krokem k dalším krokům na cestě badatelského zpracování tohoto dílčího, nicméně myslím důležitého tématu. Může nám pomoci v setkávání s Jiřím Johnem, s poselstvím, které v sobě jeho dílo nese.
 
Pavel Brunclík