Zámek Zlín interiér schreibzimmer,
Stát. okres. archiv ve Zlíně Klečůvka
Sídlo Šternberků
Ve středověkém Zlíně bývalo už ve 14. století šlechtické sídlo, ve kterém bydleli zdejší páni. Dočítáme se o něm v moravských zemských deskách, v knihách, do kterých šlechtici zapisovali svá majetková práva. V záznamu z r. 1360 je tu jmenován Zlín jako hrad a městečko s panstvím – „in Slina castrum et opidum...“. Pány celého majetku tehdy byli bratři Aleš a Vilém ze Šternberka.
Zápis z r. 1360 promlouvá zřetelně: slovo castrum se překládá obvykle jako hrad. Rádi bychom dnes věděli, kde ten zlínský hrad stál, ale úplnou jistotu nemáme. Lze aspoň říci, že archeologové, mezi nimi nedávno také Jiří Kohoutek, se přikláněli k názoru, že sídlo zřejmě stávalo na návrší Hradisku 1 km severně od jádra Zlína. Je to pravděpodobné a očekávejme, zda se v budoucnu o tom dovíme ještě něco víc. Buď jak buď, šternberské sídlo někde při městečku určitě stálo.
Bratři Šternberkové tu společně vládli asi deset let, stejně jako na Světlově a Čejkovicích. Potom se o majetky podělili a jediným pánem na Zlíně zůstal mladší Vilém. Ve zdech zlínského sídla měl trvalé obydlí, jak to čteme v jeho šlechtické titulatuře: například r. 1375 se psal jako Vilém ze Šternberka řečený ze Zlína - jak bylo obvyklé, za jménem rodovým následovalo jméno sídla. Latinsky to znělo s patřičnou vznešeností takto „Wilhelmus de Sternberg dictus de Zlina“.
Ve Zlíně byli měšťané zvyklí, že kolem pána je živo a rušno. Třeba když Vilém s družinou ozbrojenců projížděl městečkem při svých cestách k příbuzným na jejich hrady, anebo k zemským sněmům do Olomouce a Brna. Na Vilémově sídle to řinčelo zbrojí, když se odtud vyjíždělo na válečná tažení. Třeba na jaře 1385 se zlínský Šternberk přidal k braniborskému markraběti Zikmundovi Lucemburskému a táhl s ním do Uher.
Z dalších obyvatel zlínského sídla známe, kromě samého Viléma, jen čtyři další osoby. K pánově rodině patřila první manželka Markéta a druhá Eliška a syn Albrecht, a také tu bydlel zlínský purkrabí Václav. Ten zde byl r. 1388 nejvyšším úředníkem, měl na starosti bezpečnost sídla a také správu celého zlínského panství.
Když Vilém ze Šternberka zemřel, všechno zdědil jediný syn Albrecht. Jemu ale osud dopřál vládu na Zlíně, Světlově a Čejkovicích jen několik málo let. Mladý pán se vypravil do Uher, a tam, kdesi ve vojenském ležení na březích Dunaje při chorvatské hranici, sepsal v červnu 1392 závěť. Víc o něm neslyšíme, možná se už nevrátil. Na jaře 1394 už nebyl mezi živými a na zlínském sídle poroučel jiný držitel, moravský markrabě Jošt Lucemburský.
V markraběcí moci zůstal Zlín jen velmi krátce. Jošt přenechal panství panu Zdeňkovi ze Šternberka, jak to čteme v zemských deskách, v zápisu z r. 1397, který vyjmenovává tvrz a městečko Zlín a vsi Březnici, půl Želechovic, Čepkov, Mladcovou, Zbožnou, Prštné a Bonětinu. Můžeme si povšimnout, že zlínské sídlo bylo předtím zapsáno jako hrad, nyní se označuje za tvrz – a přitom šlo nepochybně o stejný objekt. Byla to podle všeho rozsáhlejší tvrz nebo menší hrad, a s jistotou víme, že toto sídlo mocným Šternberkům dobře sloužilo. Právě zde nechal pan Zdeněk sepsat v listopadu 1397 listinu pro zlínské měšťany. A hodně důležitá byla zlínská tvrz pro Zdeňkova syna Albrechta, který zde na nějaký čas nalezl bezpečnou oporu při rodinných rozepřích.
Mladý Albrecht ze Šternberka po otcově smrti r. 1405 přebíral s ostatním dědictvím také zlínskou tvrz a polovinu lukovského hradu. A kolem té půlky Lukova záhy propukly konflikty s držitelem druhé poloviny, strýcem Ješkem ze Šternberka. Střety se vyhrocovaly, poměry na lukovském hradě byly nejisté, a tak mladý Albrecht měl své hlavní sídlo na zlínské tvrzi. Také se podle toho tituloval: Albrecht ze Šternberka a ze Zlína, Albrecht ze Šternberka seděním na Zlíně, Albrecht ze Zlína. Spor se strýcem Ješkem se stále vyhrocoval, až přerostl v rodinnou válku. Albrecht nakonec vytáhl ze zlínské tvrze a vojenským útokem se zmocnil hradu Lukova, aby tu obnovil svá práva; stalo se to někdy kolem r. 1409.
Albrechtovi synové Jiřík a Lacek se spoléhali hlavně na Lukov, který byl bezpečnou oporou za dlouhých husitských válek. Po jejich skončení se šternberské majetky hodně ztenčily. Páni udrželi Lukov, ale na Zlíně dohospodařili: tvrz s městečkem a s vesnicemi prodali Petru Romanovi z Vítovic, jak to potvrdil zápis r. 1437.
Místo titulů vznešených Šternberků zaznívalo nyní na zlínské tvrzi jméno méně známé. Rytíř Petr Roman jako vojenský hejtman zbohatl za husitských válek a vojenské řemeslo neopustil ani později. Ze Zlína vyjížděl v letech 1440–1445 daleko do Uher na dobrodružné výpravy k Topolčanům a Prešpurku. Na Zlíně vládl přes pětatřicet let a třeba r. 1464 se jeden soudní zápis zmiňuje o služebnících z jeho sídla – z Romanova zámku. Poslední zmínka o Romanovi je z r. 1472. Někdy poté zemřel bezdětný, a tak Zlín připadl právem odúmrti králi. Protože právě tehdy zuřila česko uherská válka, zmocnil se Zlína uherský král Matyáš.
Hrad a také tvrz anebo zámek – těmito slovy se mezi r. 1360 a 1464 označovalo sídlo zlínských pánů, a je toho jen málo, co o něm víme. Za příštích zlínských pánů Tetourů těch zpráv přece jen trochu přibude.
Zdeněk Pokluda, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
