ZDENA FIBICHOVÁ

"Opravdovým vládcem přírody člověk nikdy nebyl. Přinejlepším tady může však zanechat stopu. Někdy hlubokou, jindy mělkou, sotva znatelnou.“ Takto charakterizoval Vladimír Preclík příznačný rys tvorby Zdeny Fibichové (1933–1991), jímž byla právě snaha zanechat otisk, stopu, znak. Zdena Fibichová byla jednou z řady umělkyň-sochařek, které vstoupily na scénu v 60. letech minulého století a výrazně se prosadily v do té doby silně mužském prostředí. Její tvorba je dnes řazena mezi stěžejní projevy žen v umění druhé poloviny 20. století.
Počátky tvorby Zdeny Fibichové jsou spjaty především se studiem lidské figury a její tělesností. Zájem o figurální sochařství pěstovala již za studií u Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Plnost tvarů lidského těla využívala k možnosti experimentů s hmotou. Došla tak k výrazné stylizaci lidských údů vytvářejících dojem kultovních idolů, jimiž vzdává hold mase lidského těla. Organické tvarosloví a silné sepjetí s přírodou je patrné také v následujících letech její tvorby. Bujení, bobtnání, přelévání tekutin se stalo námětem řady subtilních plastik. Vedle často éterických soch vytvářejících dojem, že jsou tvarovány samotnou přírodou, se Fibichová věnovala také monumentálním objektům a reliéfům. Ty se vyznačují racionalitou, intervencí do hmoty tvaru masivního materiálu, například betonu. Sochařská díla se tak stávají záznamy jednotlivých zásahů. Fungují jako znaky a jsou způsobem komunikace s vnějším světem.
Kromě práci na sochařských objektech se Zdena Fibichová věnovala také kresbě. Jak sama poznamenala „Kresba je pro mne živelnou potřebou, samostatnou disciplínou a tvořením jako takovým.“ Její tušové kresby jsou spíše než přípravnými pracemi pro sochařské realizace svébytnými díly, které se svou formou blíží gestické malbě.
Výstava v Galerii Václava Chada vznikla se záměrem představit práce této umělkyně ze soukromé sbírky po více než dvaceti letech ve zlínském kulturním prostředí.
 
Kateřina Ottmarová