Takoví jsme byli?

Před několika měsíci vyzvala Galerie Václava Chada některé zlínské profesionální fotografy starší a střední generace k nahlédnutí do jejich archívů. Záměrem bylo vyhledat a představit snímky z let 1950–1990 mapující běžný život a tvář města, ukázat každodenní realitu života ve čtyřech desetiletích, s níž by se návštěvníci napříč generacemi mohli identifikovat a mohli si připomenout své vlastní vzpomínky a zážitky.
Ambicí projektu také bylo shromáždit fotografie, které dokumentují tuto dobu a nenápadně vyplňují vizuální prázdno z dob Zlína za minulé éry.  

 Galerii se podařilo shromáždit a vybrat černobílé fotografie od pětice fotografů osobně spjatých s městem Zlínem. Všichni tito autoři tady vyrostli a odehrály se zde i jejich první fotografické experimenty. Tyto autory silně ovlivnila vizuální tradice klasiků filmu a fotografie z filmových ateliérů na Kudlově: Alexandra Hackenschmieda, Jana Lukase, Antonína Horáka, Karla Ludwiga. Formovala je také estetika města, osobní vztah k místu a baťovské tradici.
Spíše než protestem proti době jsou jejich fotografie velmi intimní výpovědí. To je především patrné na fotografiích zástupců starší generace Rudolfa Červenky, jehož negativy byly dlouho skryty a Pavla Koska, kterého zajímala především výtvarná stránka snímků a městská poetika. Tuto dvojici doplňuje divadelní fotograf Jan Regal, pro něhož i ulice je místem dramatu. Společně s Petrem Baklíkem představujeme pak zástupce střední generace zlínských fotografů. Pro Petra se město stalo objektem dokumentární poezie.

Jsem přesvědčena, že pro nás všechny na výstavě zúčastněné autory bylo fotografování
v té době tvůrčím postojem beze slov a osobní svobodou. Vyrazit s aparátem a několika cívkami černobílého filmu do ulic Zlína nám potvrzovalo, že žijeme, vidíme a máme názor. Mohli jsme takto hledat, ptát se a zároveň si i odpovídat. Psát svůj vizuální deník, formulovat své pocity z absurdity doby i osobních strastí či radostí. Pod transparenty s portréty Stalina
a Lenina se chodilo do práce i do školy a také se muselo do prvomájových průvodů. Stejně tak se party scházeli u piva, lidé se bavili tancem i sportem, zakládali rodiny, milovalo se a umíralo. Bylo to naše rodné město, naše radosti i traumata. Vystavené fotografie jsou veřejnou zpovědí, v níž se dnes střídá nostalgie s mnoha nezodpovězenými otázkami.
 

Petra Kosková Hammid, 2014