MARIE KODOVSKÁ

 
Chtěla by toulat se v pohádkovém kraji, tak charakterizuje Marie Kodovská (1912–1992) ve své zveršované pohádce O duchu Pradědovi postavu dívky Lipěnky, kterou byl obdarován bezdětný postarší pár samotným Pradědem. Tato dívka snivá, které ve snu v tom / překrásné sny vysní / pak ráno skřivánek / probouzí ji písní, následně přišla o svou rodinu, žít zůstala sama / A tady života / jejího je drama. Teprve odvážným vysvobozením svého milého z kletby se vymanila ze své samoty a zasvětila svůj život šťastné lásce.
 
Protože Marii Kodovské nebyl dán podobně šťastný osud, do postavy Lipěnky vyprojektovala především samu sebe. Pohádka a sen ve smyslu touhy, přání byly od počátku její básnické a výtvarné tvorby oněmi zásadními tématy právě proto, že její život rozhodně žádnou pohádkou ani splněným snem nebyl. – Pocházela z chudé kopaničářské oblasti Slovácka, kde musela její rodina tvrdě pracovat na poli. Dítě s mimořádnou vnímavostí a citlivostí postihla nehoda, při níž utrpěla úraz popálením. Musela se tak naučit žít s doživotním hendikepem ochrnuté pravé ruky. Svůj život nesměla spojit s údajným drahým jejím milým, nýbrž s mužem neempatickým, prostým, surovým, stolařským učněm smluveným její matkou na inzerát. Ten žárlil na jakoukoli intelektuální a kreativní činnost své ženy, zprvu jí proto psaní básní zakazoval. Ne nadarmo se autorka označovala za zakřikovaného básníka. Ani přistěhovalecký život v Rýmařově v podhůří Jeseníků nebyl žádnou idylou. Vyčerpávající práce v textilní továrně Brokát, starost o matku a tři děti, také následný invalidní důchod rozhodně nezajistily rodině život v blahobytu, ba naopak. – Jediným východiskem pro potření bezútěšnosti reality života se jí stala básnická tvorba, později (v dvaapadesáti letech!) pak i tvorba výtvarná. Jedině tak si mohla stvořit svoji pohádku a realizovat svůj sen.
 
Kdy přesně se zrodila Marie Kodovská-básnířka, nevíme; zatím nejstarší dochovaný básnický rukopis pochází z roku 1955. Je však všeobecně známo, ve kterém roce se z Marie Kodovské stala výtvarnice, a to experimentující, invenční, vášnivá, až posedlá: na jaře roku 1964 si prohlédla drobný katalog z legendární výstavy Naivní umění v Československu, přivezený synem Vladimírem z Prahy, a začala vytvářet své první tempery na papíře. Je s podivem, jak rychle dokázala přejít od konkrétní formy a epického zobrazení ke zcela osobité stylizaci a nadčasovosti tématu; zároveň postupně opustila drobnopisnost a dekorativnost pro stavbu obrazu plochou a linií. Náměty nemusela vymýšlet, byla v ní zaseta jako semínka z předešlých let, jenom vyrůst a vykvést. Pomohlo jí v tom vysílání Československého rozhlasu, z něhož tak ráda poslouchala zejména pohádky. Nepřekvapí proto, že jedny z prvních básnických textů, napsaných na stroji věnovaném v roce 1960 právě Čs. rozhlasem, jsou veršované pohádkové příběhy. Moře a podmořský svět ji natolik fascinovaly, že je zpracovala ve výpravné Pohádce o mořském králi a Jak se stal Honza v Rudém moři králem, ve které hlavní postavu opět můžeme zaměnit za autorku samu, když čteme: Lákají mne mořské krásy […] Honza fantazie král / své moře si malovál / vlny vléval do obrázků / v kumšt svůj zaklel / šťastnou lásku / a vílám svým panovál. Tak jak s lehkostí dokázala v básních popsat tajemný a do sebe uzavřený svět pod mořskou hladinou, stejně brilantně zobrazila podmořské dění s podivuhodnou fantaskní flórou a faunou ve svých velkoformátových temperách z 60. let a o deset později i v akvarelech a perokresbách. Pandány témat ztvárněných v poezii nalezneme rovněž v pastelech, voskovkách, perokresbách, temperách či kolážích – témata Země, Slunce, Hvězdy, Vesmír. Přírodě, jíž byla citlivou a pokornou pozorovatelkou, věnovala cyklus Měsíců a Ročních období. Ty zvarírovala v kresbách pastelkami, tuší a zejména v působivých velkoformátových malbách syntetickým emailem na sololitu. Úchvatné stylizované postavy jednotlivých Měsíců vystihuje řada symbolických detailů vycházejících povětšinou z jejich názvů, které vkomponovala, tu čitelně, tu skrytě, přímo do obrazu. Psané slovo a text byly ostatně od počátku nedílnou součástí její výtvarné tvorby; strojopisy naopak doprovázela stejně originálními ilustracemi. – Po Měsících následovaly pohádkové postavy princů, princezen, králů a skřítků, které namalovány emailem na sololitových deskách žily s autorkou zavěšeny na dveřích, příčkách a stěnách jejího domku na Mlýnské ulici v Rýmařově. Je krásné jít do pohádky […] a žít si jako král / stvořit s obrazů si sál / čím víc krásší čím víc dál / srdce moje ducha chval.  
 
Výstavou v Galerii Václava Chada tuto zcela svébytnou umělkyni, kterou sice můžeme řadit do oblasti tvorby naivistů či art brutistů, ale můžeme na ni naopak pohlížet jako na suverénního solitéra, vracíme do regionu jejího zrodu, dětství a dospívání, aby ta tvůrčí lásky síla / z obrazů hosty osvěžila.
 
Michal Vyhlídal