Ludmila Padrtová
V souznění s přírodou
Ladislav Daněk

  Nedávné retrospektivní výstavy v Západočeské galerii v Plzni a v Muzeu umění Olomouc1/ prokázaly, že rané dílo Ludmily Padrtové (*1931), kterou objevil až v roce 1996 teoretik umění Jiří Valoch, je kvalitou a dobou vzniku natolik výjimečné, že ji dnes považujeme za klíčovou představitelku české poválečné lyrické abstrakce. Její špičkové práce z let 1956–1960 se inspiračními zdroji (příroda, vážná hudba, poezie) a důrazem položeným na propojení barvy s malířským gestem, evokujícím pohyb ve volném prostoru, podstatně lišily od usilování jejích mužských souputníků v čele s „otcem českého informelu“ Vladimírem Boudníkem (1924–1968). Padrtová se necítila jako umělkyně, o to větší měla radost z tvoření. Ve svých dvaceti letech začala soustavně kreslit hlavně přírodní motivy, zvláště stromy (z té doby se dochovalo jen několik suchých pastelů), v pětadvaceti odvážně vstoupila na pole abstrakce a ve třiceti svoji tvorbu bez lítosti ukončila. Naznala totiž, že to, čemu se věnovala s předstihem a bez potřeby prosadit se velkém světě umění, stává se u jiných žárlivě střeženým „vlastním objevem“ v rámci právě začínajícího módního trendu (byť neoficiálního) zvaného informel. A toho součástí být nechtěla…