V souznění s přírodou

Nedávné retrospektivní výstavy v Západočeské galerii v Plzni a v Muzeu umění Olomouc1/ prokázaly, že rané dílo Ludmily Padrtové (*1931), kterou objevil až v roce 1996 teoretik umění Jiří Valoch, je kvalitou a dobou vzniku natolik výjimečné, že ji dnes považujeme za klíčovou představitelku české poválečné lyrické abstrakce. Její špičkové práce z let 1956–1960 se inspiračními zdroji (příroda, vážná hudba, poezie) a důrazem položeným na propojení barvy s malířským gestem, evokujícím pohyb ve volném prostoru, podstatně lišily od usilování jejích mužských souputníků v čele s „otcem českého informelu“ Vladimírem Boudníkem (1924–1968). Padrtová se necítila jako umělkyně, o to větší měla radost z tvoření. Ve svých dvaceti letech začala soustavně kreslit hlavně přírodní motivy, zvláště stromy (z té doby se dochovalo jen několik suchých pastelů), v pětadvaceti odvážně vstoupila na pole abstrakce a ve třiceti svoji tvorbu bez lítosti ukončila. Naznala totiž, že to, čemu se věnovala s předstihem a bez potřeby prosadit se velkém světě umění, stává se u jiných žárlivě střeženým „vlastním objevem“ v rámci právě začínajícího módního trendu (byť neoficiálního) zvaného informel. A toho součástí být nechtěla…

K tvorbě se vrátila až po neuvěřitelných padesáti letech v roce 2011, kdy na popud galeristy a sběratele Milana Mikuše začala kolem poloviny února opět kreslit. Jak jinak než suchým pastelem, který nejraději používala už na samotném počátku své výtvarné práce. V rychlém sledu, během čtyř měsíců (únor–květen), vytvořila pozoruhodný soubor kolem 120 kreseb, z kterých bylo už tehdy zřejmé, že jsme svědky zrození něčeho neobyčejného (i když autorka byla opačného názoru). Na rozdíl od raných kreseb (které nijak nepojmenovávala) Padrtová nové práce řadila do cyklů, jejichž názvy samy o sobě dobře vypovídají o jejich obsahu a autorčině inspiraci (např. Návraty – snové krajiny, Návraty – vodní cesty, proudy, hladiny, Návraty – loučení s vodou jižních Čech, Návraty – krajiny, Návraty – dvojkresby a poezie, Návraty – zahrada Vlkov). Výběr z těchto kreseb pak vystavil v říjnu téhož roku Milan Mikuš v pražské Galerii Maldoror.2/ Vesměs příznivé reakce na novou tvorbu podnítily Padrtovou k pokračování a od června do konce roku vytvořila další početné soubory kreseb, jejichž materiálový rejstřík rozšířila o tuš, temperu, pastelky a další materiály a technologické postupy, přičemž kresby vedle zařazení do určitého cyklu začala opatřovat samostatnými názvy, což je důležité pro jejich „čtení“. Vedle kreseb vzniklo také několik malovaných obrazů středního formátu a dále několik děl provedených pastelem na plátno. Nové práce, zvláště kresebné, i přes jejich navenek abstraktní ráz, vesměs odkazují k autorčinu mimořádně citlivému vnímání přírody a osobitě navazují na její dřívější tvorbu. V následujících dvou letech se Padrtová  nadále věnovala tvorbě velmi intenzivně a svůj výtvarný rejstřík rozšířila o řadu ještě dalších výtvarných postupů včetně svébytných koláží (říká jim lepenice) či dokonce prací vzniklých kreslením borovou větvičkou. Výjimečný je rovněž cyklus kreseb Naslepo (2012), který vytvořila bez zrakové kontroly, tedy v noci potmě. K dnešním dnům čítá její nová (porůznu rozptýlená) tvorba asi tisíc prací na papíře a přes dvě desítky obrazů, přičemž nutno říci, že druhou, ještě nezmíněnou, ale neméně důležitou a vzrušující polohu v její nové tvorbě bychom mohli chápat jako kvazifigurativní, v níž se mimo jiné snoubí autorčin jedinečný smysl pro humor s životní moudrostí.  

Jak již bylo naznačeno, v souladu se svým výtvarným založením Padrtová sice nejprve navázala tam, kde kdysi přestala, ale zároveň už od prvních kreseb bylo zjevné, že její nové práce mají jiný výraz i obsah, vyznačující se barevnou jemností (a znělostí), jedinečnou světelností (zvláště u pastelů) a rovněž duchovní usebraností. Ve srovnání s ranými kresbami se změnilo i to, že nové kresby (či v řadě případů přesněji kresbo-malby), ač mnohdy značně komorních rozměrů, působí mnohem dějověji a zároveň křehce i monumentálně, zvláště v odkazech na krajinu či zážitky z dětství. Podíváme-li se na její kresby pozorně, nemůže nám k našemu úžasu uniknout, že v na první pohled abstraktní změti čar najednou vidíme nejen stromy (ty jsou nejzjevnější) či ptáky, ale také život nad i pod vodní hladinou. Zapomněli jsme totiž zmínit, že kreslířčiným domovem byla příroda v okolí rodné Třeboně a že odtud pramení Padrtové jedinečná schopnost i velmi úspornými prostředky (často si vystačí jen s černým pastelem a gumou) zachytit všechno to téměř neuchopitelné světelné mihotání, atmosférické chvění a zrcadlení vodních ploch. Autorčino letité uchovávání si podstatných obrazů z krajiny dětství v paměti tak nachází v jejich nových kresbách pozoruhodné vyústění, neboť je obdařena vzácnou schopností vidět podstatné. To nás nakonec také vedlo k tomu, proč její představení v Galerii Václava Chada jsme soustředili jen na zmíněné motivy.

Ladislav Daněk

Poznámky:
1/  16. 5.–11. 8. 2013, Ludmila Padrtová. Gesto, pohyb, barva. Dílo 1951–2013. Západočeská galerie v Plzni – Výstavní síň „13“.  23. 1.–20. 4. 2014, Ludmila Padrtová. První dáma české abstrakce. Dílo 1951–2013. Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Kabinet Salon.
2/  13. 10.–29. 10. 2011, Ludmila Padrtová. Návraty po padesáti letech. Nové kresby. Galerie Maldoror, Praha.



Ludmila Padrtová

Narozena 14. září 1931 v Třeboni. Malířka, kreslířka, fotografka. Jedna z klíčových osobností české lyrické abstrakce padesátých let minulého století. Ranou tvorbu ukončila v roce 1961 a opět se k ní vrátila až v roce 20011. Jejím prvním životním partnerem byl historik moderního umění Jiří Padrta (1929–1978), druhým malíř Jan Vyleťal (1940–2013). Studia: 1945–1949 Reálné gymnázium v Třeboni. Zastoupení ve veřejných sbírkách: Národní galerie v Praze, Muzeum umění Olomouc, Galerie Klatovy / Klenová.

Lit.: Jiří Valoch: Ludmila Padrtová. Zapomenutá osobnost českého informelu. Prostor Zlín, 1997, č. 6, s. 14–15. – Ludmila Padrtová. Obrazy, kresby. Kat. výstavy. Text Jiří Valoch. Hradec Králové, Galerie moderního umění 1998. – Zbyněk Sedláček: Průkopnické práce Ludmily Padrtové. Ateliér, 1998, č. 25–26, s. 4. – Ludmila Padrtová. Obrazy, kresby 1955–1960. Kat. výstavy. Text Jiří Valoch. Praha, Kant 1999. – Věra Jirousová: Informel jako životní možnost. Ateliér, 1999, č. 23, s. 5. – Ladislav Daněk (ed.), Jiří Valoch Zdenek Primus, Helena Lepičová Meistrová, Martina Pachmanová: Ludmila Padrtová. Gesto, pohyb, barva. Dílo 1951–2013. Plzeň, Západočeská galerie 2013.