Jan Perůtka

Umělecká knižní vazba

Jana Perůtku k umělecké tvorbě nasměrovalo rodinné prostředí. Narodil se v rodině malíře a grafika Ladislava Perůtky, působícího na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty dnešní Masarykovy univerzity. Bylo tedy logické, že si ke studiu vybral Střední uměleckoprůmyslovou školu nejprve v Uherském Hradišti a poté v Brně, kterou ukončil v roce 1985. Po maturitě prošel několika zaměstnáními, zkoušel a experimentoval s různými technikami a hledal výtvarný obor, v němž by se uplatnil. Určujícím momentem jeho tvorby bylo v roce 1987 setkání s brněnským knihvazačem Jindřichem Svobodou, v té době vedoucí osobností české knižní vazby. Tento obor Janu Perůtkovi doslova učaroval. Zaujala jej možnost spojit na vazbě řadu technik a dovedností, které ovládal a dosud rozvíjel samostatně, a svou roli sehrála i Svobodova osobnost, která byla příkladem i inspirací pro všechny, kteří se s ním setkali.
U Jindřicha  Svobody prošel intenzívním seznámením se základy knižní vazby a udržoval s ním čilé kontakty i v době následující základní vojenské služby. V roce 1989 se vrátil do města svého dětství, do Zlína, zřídil si zde knihařskou dílnu a od roku 1992 se věnoval knižní vazbě ve svobodném povolání. Své práce se Svobodou konzultoval i nadále, tak jak to dělali mnozí knihaři mladší generace v té době.
Vedle Jindřicha Svobody působily na jeho profesní vývoj i další umělecké osobnosti. Kromě otce to byl zejména Jiří H. Kocman, který mu otevřel svět tvorby autorských papírů a jejich netradičního užití na knižních vazbách. Setkání s Jiřím Hadlačem jej nasměrovalo do oblasti  autorské knihy a knihy-objektu a naučilo jej používat na vazbách nalezené a reálné předměty. Začátkem devadesátých let jej ovlivnil také pražský knihvazač a restaurátor Tomáš Vyskočil, u něhož se seznámil s restaurováním zejména historických knižních vazeb, což je další poměrně významná část Perůtkovy činnosti. Ke zdrojům jeho výtvarné inspirace patří dlouhá léta i dílo předního českého grafika a ilustrátora Adolfa Borna, s nímž Perůtka navázal kontakt také začátkem devadesátých let a s nímž se znovu setkává i na této výstavě.
Během uplynulých let se Jan Perůtka vypracoval na jednoho z významných českých knihvazačů. Hlavní soutěžní přehlídky českých knihařů, Trienále knižní vazby, se poprvé zúčastnil v roce 1989, ale už na přehlídce následující v roce 1992 mu byla udělena 1. cena v kategorii zvláštních knižních forem, a to za Knihu mexických pokladů, komplikovaný knižní objekt, kombinující řadu materiálů a technik. Tutéž cenu mu porota udělila i na Trienále v roce 1998 za Bornovu knihu zvířat, na jejímž knihařském zpracování se podílel výtvarným návrhem i Adolf Born. Vedle výstav a ocenění na domácí scéně se přidávala také účast a ceny na přehlídkách zahraničních např……….
Vazby Jana Perůtky mají už řadu let svůj nezaměnitelný styl. Jeho rané práce se vyznačují jakousi sympatickou robustností. Knihař se snažil vždy maximálně ochránit knižní blok, jak vazbou, tak důkladnými pouzdry. S oblibou používal přírodní silné materiály s výraznou barevností a strukturou, kterou ještě zvýraznil mořením nebo olejovými barvami. Měl v oblibě kombinaci rozmanitých povrchů a často zpracovával kůži do jemného vrásnění.  Významnou částí jeho rané tvorby bylo několik autorských knih a knih-objektů, které často vytvářel jako privátní záležitost pro svou potěchu, nebo jako místo pro výtvarný a technický experiment. Pod Hadlačovým vlivem kladl důraz nejen na knihu samotnou, stejnou pozornost věnoval i komplikované a náročné schránce, bližící se svým charakterem sochařskému objektu.
Nápadné plastické aplikace a transformované reálné prvky na vazbách však v poslední době ustoupily jednodušším řešením. Výraznou plasticitu vazeb nahrazuje spíše plošné barevné řešení se stylizovanými nebo čistě abstraktními prvky. Perůtka pracuje vynalézavě hlavně s písmem, které se stává dominantním výzdobným prvkem. Písmo aplikuje na ploše vazby nebo v jednoduše řešených vpadlých polích, často jde jen o název knihy, iniciály autora nebo faksimile rukopisu či podpisu. Tyto znaky vyřezává a potahuje drobnými kousky barevných kůží a jsou jedinou ozdobou dokonale, ale minimalisticky svázané knihy. Ruku v ruce se zjednodušováním výzdoby jde v poslední době i křehčí a jemnější forma vazby. Desky se ztenčují a vazba se vylehčuje a směřuje k prostému, ale promyšlenému řešení, jak vidíme například na souboru vazeb poezie Kamila Bednáře.
Výstava Jana Perůtky v Galerii Václava Chada ve Zlíně je výstavou bilanční k významnému životnímu jubileu. Dílo, které tento autor vytvořil je velmi konzistentní a svébytné a patří k tomu nejlepšímu v současné české knižní vazbě. Česká knižní vazba prožívá nelehké časy, ale i v této době vznikají v dílně Jana Perůtky vazby, které významně zasahují do vývoje oboru, přinášejí do něj výraznou osobní notu a vynikající technické zpracování, které se stává inspirací pro mladé knižní tvůrce.
 
 
Hana Karkanová