MILADA SCHMIDTOVÁ ČERMÁKOVÁ (1922–2015)

Autoportréty a portréty
Galerie Václava Chada ve Zlíně
6. 12. 2017 – 11. 2. 2018
 
V českém moderním umění už není mnoho špičkových autorů či autorek
k objevení. O to překvapivější je významný objev díla v podstatě neznámé Milady Schmidtové, dcery mezinárodně uznávané naivní malířky Natálie Maslikove Schmidtové (1895–1981).

Tvůrčí dráha Milady Schmidtové začíná za války ve Zlíně, kde ji nejvíc ovlivnil okruh začínajících umělců baťovské Školy umění (1939–1947). Do povědomí tehdejšího výtvarného publika vstoupila vynikajícím kresebným Válečným cyklem z roku 1944, který dnes považujeme za jedinečný příspěvek k druhé vlně české surrealismu z období válečných a těsně poválečných let. Pak se však bohužel odmlčela. Její život totiž nebyl v padesátých ani v těch pozdějších letech snadný. V roce 1954 byla těsně před ukončením studia na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě z této školy z politických důvodů vyloučena. Vrátila se zpět na rodnou Vysočinu, konkrétně na samotu nedaleko Bystřice nad Perštejnem, kde prožila v ústraní zbytek života. Návrat na Vysočinu do tuscula samoty musel být pro Miladu velmi zraňující – místo diplomu, stvrzujícího statut vysokoškolsky vzdělané výtvarnice, který jí právem přináležel, jí byla nabídnuta práce včelařky u státních lesů.

Koncem padesátých let se však v jejím životě objevilo nové světlo v podobě budoucího manžela, geologa Bohumila Čermáka. Znovu v ní vytryskl pramen kreativity a začala opět soustavně kreslit a malovat. Kreslila a malovala víceméně z vnitřního přetlaku jen pro sebe. V prvních malířských „pokusech“ z počátku šedesátých let se jakoby podvědomě vracela k malbě Václava Chada, jejího milého z válečné doby, kterého na konci války zastřelilo gestapo. Toto oživení dávné, společně prožívané imaginace, v ní patrně rozezněla Chadova posmrtná výstava, uspořádaná v roce 1958 v pražské Galerii mladých U Řečických. Na jejích portrétech z první poloviny šedesátých let si totiž nemůžeme nevšimnout, že jsou obdobně jako u Chada stylově nejednotné. Přibližně v rozmezí pěti let „proti sobě“ například stojí na jedné straně pastózní hnědočerveně žhnoucí Portrét Bohumila Čermáka (zjevně ovlivněný malbou Vincenta van Gogha) a na straně druhé uměřený a civilní Dvojportrét Bohumila Čermáka se švagrem Danielem Balabánem.

Obdobně si Milada Schmidtová počínala i při realizaci svých početných velmi sugestivních autoportrétů, které jsou ovšem rozprostřeny do mnohem delšího časového úseku, tedy od let šedesátých až do let osmdesátých. Vedle jejich výtvarné kvality je na nich pozoruhodné i to, jak umělkyně vnímala pojem času, neboť nezřídka se v psychologické rovině jakoby nemohla vymanit z pout dávných vzpomínek, které se snažila povýšit na čas mýtický.

Zaobírání se vlastní minulostí je příznačné i pro její kreslířské dílo, utvářející se v několika polohách od šedesátých let až téměř do závěru jejího života. Milada Schmidtová po sobě zanechala několik set kreseb, jejichž převážná část patří právě do tohoto období. Ústřední postavení zaujímají portréty blízkých lidí a autoportréty, které považovala za jeden v dlouhém čase se rozvíjející cyklus, který nazvala prostě Hlavy. Vedle něj vznikal rovněž obsáhlý cyklus Postav. Jsou to výrazně na výšku situované kresby přibližně formátu 120×50 cm, v nichž jsou zachyceni lidé z jejího nejbližšího okolí. Kresby, převážně na balicím papíře se značně nerovnými okraji, jsou pozoruhodné i z technologického hlediska, neboť byly vytvářeny neobvyklou technikou suchého uhlu smíseného s olejem. Postavy v mírně podživotní velikosti působí vpravdě monumentálně a jejich promyšlená, byť sporá gesta nám dávají zapomenout na to, že jde o formát pro zachycení psychologie portrétovaných osob vlastně nevhodný. Z materiálového hlediska je potřeba ještě dodat, že vedle uhlových kreseb vznikla také řada prací vytvořená černou, mnohdy lavírovanou tuší, ale najdeme i případy, kdy jsou obě techniky zkombinovány. Zdá se, jako by Milada Schmidtová nepociťovala sebemenší odpor použitých materiálů, a tak se soustředila jen na psychologickou podstatu ztvárňovaných postav. V rozměrnějších kresbách pak své blízké či známé či sebe samou zachycovala při těch nejběžnějších denních činnostech, které dokázala povýšit na činnost vznešenou, prapůvodní, životodárnou. Doposud skryté dílo Milady Schmidtové tak díky probíhající dvojvýstavě nakonec došlo svého naplnění a je nepochybné, že dřív nebo později bude tato neobyčejná umělkyně vřazena mezi vynikající solitérky českého poválečného umění.

Ladislav Daněk