ADRIENA ŠIMOTOVÁ

Komorní výstavu z tvorby Adrieny Šimotové nazvanou Grafitový anděl podle jednoho z obrazů, které jsou součástí výstavního souboru, uspořádala Galerie Václava Chada dva roky po autorčině odchodu… Víme, že Adrieniným úmrtím neskončilo naše setkání s ní; nekončí jím živý vztah, který k ní a jejímu dílu mají ti, pro něž byla a je její tvorba zdrojem zásadních zkušeností s tvořivou podstatou lidské existence a možnými formami jejího projevu. Víme, že naše setkání s Adrienou a jejím dílem může nadále trvat, budeme-li se mu věnovat. Výstavou k tomu chceme přispět. A chceme přispět také k tomu, aby se tak dělo v jejím duchu či v souladu s ním; jak máme dosud živě v paměti, ani v posledních letech jejího života neslábl, obdivuhodným způsobem se dále rozvíjel, zrál.

Adriena Šimotová patřila k nejrespektovanějším osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století a počátku století jedenadvacátého. Narodila se v česko-francouzské rodině spjaté s masarykovskými tradicemi tzv. první republiky. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josefa Kaplického, kde se také setkala se svým pozdějším manželem Jiřím Johnem, význačným grafikem a malířem. Patřili ke skupině UB 12, spolu s Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem a dalšími; podporovali se navzájem v překonávání dobových bariér v uzavírající se československé společnosti padesátých let, sdíleli naděje v demokratizaci společenského života v letech šedesátých i zklamání z jejich zmaření. Právě druhá polovina šedesátých let a pak následující desetiletí jsou obdobím, jež bylo pro Adrieninu formaci zvláště významné; toto období osobních i společenských bolestí a zkoušek je obecně považováno za dobu, v níž se profilovala k lidské i umělecké svébytnosti, zralosti a jedinečnosti. S velkou soustavností a soustředěností tehdy i v následujících desetiletích tematizovala lidskou subjektivitu v podmínkách a vztazích pro ni podstatných. S příznačnou citlivostí vůči existenciálním a hermeneutickým aspektům personality rozvíjela svou práci v osobitou výtvarnou fenomenologii obecně lidské situace, jejíž základní součástí byla mnohostranná reflexe podstaty obrazu a obrazové komunikace. Určujícími momenty výtvarné formy se pro ni poté, co se jako respektovaná malířka na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let rozchází s tradičně pojímaným médiem malby, stávají perforace, transparence, vrstvení, jedinečným způsobem uplatňuje ve své tvorbě frotáž-prokresbu, a to osob i předmětů, pracuje se šablonami, fotografickým obrazem a proměnami jeho role ve vztahu k individuální či skupinové paměti, s instalací, se seriálním momentem obraznosti a dalším… To vše lze chápat jako postupné logicky provázané kroky na cestě, na níž jsme s Adrienou a díky ní mohli (a nadále v návaznosti na ni můžeme) nahlédnout, že a jak je konstitutem nejen skutečnost obrazu, ale i skutečnost v něm se vyjevující a sdělující. Ve struktuře reflektovaných podmínek zjevování zjevného prostřednictvím obrazotvornosti a obrazotvorností zprostředkované komunikace pak byly pro Adrienu nejpodstatnější etické a duchovní dimenze tvorby; s tím je v souladu fakt, že se to mnohdy projevovalo v dramatických formách. V různé míře a v různých podobách to můžeme sledovat v jednotlivých etapách její tvůrčí cesty. Domnívám se, že v posledních obdobích jejího života, v nichž přes mnohé zdravotní těžkosti nepřestávala pracovat, se to stávalo zjevnější a zřetelnější ve stále obecnější míře. Příkladem za mnohé jiné mohou být slova fotografky Markéty Luskačové, která mi při jednom z našich společných setkání řekla, že Adriena v pozdním věku na své okolí vyzařuje světlo, které ona předtím v takové míře viděla jen u Josefa Sudka.

Francouzský filosof Gabriel Marcel v jednom ze svých rozhovorů zdůrazňoval, že podstatným pro člověka, a posvátným v něm je živá schopnost vztahovat se k posvátnému, založená na uznání posvátnosti bytí. Adriena Šimotová svou hlubokou lidskostí, duchovní jemností, čistotou, tichou statečností a vidoucí laskavostí byla jedním z nejpřesvědčivějších zosobnění tohoto principu, s nímž jsem se dosud setkal.

Pavel Brunclík