PETR STANICKÝ
Sochař Petr Stanický (1975) se na výtvarné scéně prosazuje od roku 2000. Více než na domácí půdě je však jeho tvorba stále intenzivněji reflektována v zahraničí. Letos proběhla Stanického výstava ve Štrasburku a v proslulém Victoria & Albert Museu v Londýně jsou právě v těchto dnech prezentovány jeho dva site-specific objekty. Díla Petra Stanického jsou také zastoupena ve sbírkách prestižních muzeí a institucí, z nichž připomeňme Kinsey Institute v USA, National Glass Museum Leerdam, Pinakotéku v Mnichově či National Glass Centre ve Velké Británii.
Co však určilo směr Stanického výtvarné cesty, která hned od počátku procházela zahraniční zkušeností, a jaké faktory ji formují dnes? Již na pražské UMPRUM, kde Stanický navštěvoval ateliéry sochařství (Kurt Gebauer) a skla v architektuře (Marian Karel), absolvoval studijní pobyty na College of Art ve skotském Edinburghu a Rhode Island School of Design v USA a poté postgraduální program na New York Academy of Art. Zde působil v ateliéru Jeffa Koonse a přicházel do kontaktu s umělci, jako jsou Leonid Lerman, Eric Fischl nebo Bruce Chao.
Zkušenost s tamním výtvarným děním, umocněná vjemem newyorského urbanismu, jeho struktury vyrůstající z pravoúhlého systému, podnítily umělcovy nové úvahy o otázkách prostoru, vnitřním řádu a možnostech jeho ověřování, ale i zpochybňování a narušení. Prostor jako ústřední pojem tmelí celé Stanického dílo a je i nosným tématem zlínské výstavy. Přesto nesmíme opomínat, že všudypřítomným jmenovatelem Stanického úvah nad prostorovostí a prostorotvorností je otázka lidského bytí. „Otázky člověka souvisejí s myšlením, a to zase souvisí s tělem. Tělo je obsah i prostor. A prostor je všude kolem něj…“. V tomto kontextu je třeba zmínit na výstavě zastoupený nástěnný reliéf Anthropoid 42 (2009). Stanický v něm pietně otiskl do tenké olověné fólie reliéf zdi, obklopující okénko krypty, za kterým se ukrývali atentátníci na říšského protektora. Dílo se vztahuje k určitému místu v konkrétním čase, v úzké vazbě na milníky lidské historie. Důležitou roli tu hraje "duch" místa, který v sobě nese „záznam“ někdejší události. Historicky doložený fakt na straně jedné a idealistická představa o nedobytnosti impéria a nedotknutelnosti člověka na straně druhé získávají v tomto díle význam obecně platné bipolarity reálu a iluze.
Vazba ke konkrétnímu prostoru, tentokrát k prostředí galerie, určila výběr dalšího ze Stanického starších děl, Velkého nároží (2004). Jde o poměrně rozměrný objekt, který je vystavěn na principu přesného spojování (čepování) dřevěných elementů. Původem tvaru je vykotlaný kmen stromu, který je rozřezán a přesekán a znovu spojen do architektonického objektu. Vnitřní prostor sochy s průniky hmoty a prázdnými průzory zde vstupuje do dialogu s řečí umělého materiálu cetrisové stěny, tedy dominantního prvku, který výrazně determinuje okolní prostor. Iluze a s ní spjatý jazyk proměnlivosti „živých“, prostupujících se forem dřevěného objektu, je zde citlivou reakcí na ofenzivní aspekty „mrtvé“ cetrisové plochy, na aspekty trvalého a neměnného stavu.
Respektem k místu, jeho tradici a paměti jsou motivovány i Stanického site-specific objekty. Pro výstavu Zpřítomnění v Galerii Václava Chada Stanický vytvořil rozměrnější instalaci z pozinkovaných kovových sítí V místě. Vestavěná je do menšího sálu galerie, vyrůstá z pevně daných prostorových dispozic, které však rozpouští a rozehrává do tématu iluze, klamu a pomíjivosti. Prolínáním hmot a prostorových plánů, světelnými jevy, odrazy a odlesky, stejně jako faktem, že plastika je koncipována jako „stavba ve stavbě,“ je výchozí systém konstrukce přetaven v dekonstrukci. Obdobně jako v objektu Velké nároží došlo k proměně principu dekonstrukce (rozřezání kmene) naopak v konstrukci (spojení částí do nového celku). A právě na tomto momentu lze charakterizovat nosník Stanického sochařství, totiž na trvalém dialogu komplementarit anorganického a organického světa, pevného a amorfního, daného a aleatorního, reality a iluze, tedy na vzájemnosti zcela základních hodnot, které dávají životaschopnost a smysl nejen procesům tvorby, ale i existenci jako takové.
Ilona Víchová
