Vladimír Jarcovják

(1924 - 2007)
Výběr z tvorby

Ludvík Ševeček

Před devadesáti léty, 17. března 1924, spatřil světlo světa skvělý český malíř a grafik Vladimír Jarcovják. Nedožité kulaté jubileum tohoto zlínského rodáka, který zemřel 19. března 2007, ale i okolnost, že se už řadu let neuskutečnila žádná důležitější přehlídka jeho tvorby, poskytly zlínské Galerii Václava Chada dobrý důvod umělce s odstupem času opět připomenout a -v rámci daných prostorových možností- prezentovat alespoň na některé trendy a projevy jeho rozsáhlého, nicméně vnitřně pozoruhodně soudržného, vpravdě robustního malířského díla. Byl synem známého zlínského stavitele Josefa Jarcovjáka a své dětství a časné mládí prožil v rodinné vile na Kvítkové ulici, v časech dynamického rozvoje a největšího všestranného rozkvětu „Baťova města“, které přitahovalo stále více pozornost z domova i ze zahraničí nejenom výrobními a podnikatelskými úspěchy, ale třeba i svými přesahujícími aktivitami na poli kultury a umění. Ve Zlíně tak mohl mladý malířský adept, vedle gymnázia (1936 – 1943), paralelně absolvovat též pravidelné večerní kurzy figurální malby profesora Rudolfa Gajdoše (1939 – 1943), pořádané Školou umění firmy Baťa, na níž následně - byť krátce - také řádně studoval (září – prosinec 1943). Právě v té době, nesporně i pod vlivem věhlasných salonů soudobého československého výtvarného umění a dalších pozoruhodných výtvarných aktivit, jež ve městě probíhaly, učinil zásadní životní rozhodnutí -nastoupit na uměleckou dráhu a věnovat se profesionálně malířství.

V rozhovoru, který jsem s ním před léty vedl, vzpomíná, jak silně ho v tomto směru, již v roce 1940, ovlivnil a motivoval slavný Fillův obraz Žaloval sa pták ptákovi (1939), vystavený odvážnými pořadateli na pátém Zlínském jarním salonu, tedy v době, kdy byl jeho autor za protiválečná či protifašistická díla dané provenience již více než rok internován v německém koncentračním táboře (Vzpomínka na Emila Fillu – rozhovor s Vladimírem Jarcovjákem. Prostor Zlín, III., 1995, č. 6, s. 1). Tento časný zážitek ho nakonec přivedl až ke studiu v ateliéru slavného umělce na VŠUP v Praze a ke spolupráci s ním. Jak to ostatně zmiňuje i v uvedeném rozhovoru: „...když jsem se po válce, v roce 1945, dozvěděl o návratu Filly z koncentračního tábora a o jeho jmenování profesorem na Uměleckoprůmyslové škole, byl jsem rozhodnut, že -bude-li to možné- vstoupím do jeho ateliéru. To se mě také podařilo. V letech 1945 – 1950 jsem absolvoval jeho speciální školu monumentální malby a poté jsem se stal, až do nástupu na základní vojenskou službu, jeho asistentem (1950 – 1951). Když jsem se -v roce 1953- z vojny vrátil, tak profesor Filla už bohužel nežil.“ V tom čase Vladimír Jarcovják již trvale působil v Praze, kde založil rodinu a posléze získal i ateliér v Ostrovní ulici. Postupně se přitom zapojoval do důležitých neveřejných, z pohledu kulturní politiky komunistického státu zcela nežádoucích, výtvarných aktivit. Stal se jedním ze zakládajících členů skupiny Trasa 54, jež se ve složité dobové situaci formovala na bázi neveřejných ateliérových setkávání několika žáků „Fillovy školy“ (vedle V. Jarcovjáka to byli zejména Č. Kafka, J. A K. Válovy, V. Heřmanská a posléze i další), na nich kromě důležité výměny názorů prezentovali již i své nejnovější práce. Skupina se ustavila na sklonku roku 1954 a na veřejnosti se poprvé etablovala v pražské Galerii mladých, v říjnu 1957. Její časné vystoupení v oficiální výstavní síni, které následovalo jen krátce po rozsáhlé, nicméně názorově a generačně ještě nevymezené, značně polyfonně vyznívající skupině Máj 57 (Obecní dům, květen 1957), bezpochyby významně podnítilo vznik dalších obdobných, názorově kompaktnějších tvůrčích seskupení, jež přerostly do širokého uměleckého hnutí, které se účinně podílelo na vymanění české výtvarné scény z područí demagogické politické doktríny totalitního režimu.

Názorovým východiskem malířů Trasy, k nimž se v roce 1959 připojilo i několik sochařů, absolventů ateliéru Josefa Wagnera na VŠUP (E. Kmentová, Vl. Preclík, O. Zoubek či Z. Fibichová), se v návaznosti na jejich „fillovské“ školení stala hlavně věcnost; úsilí o aktivní umělecký tvar, vzešlý z výtvarné analýzy a transpozice všednodenních témat. Vladimír Jarcovják se stal jednou z výrazných osobností skupiny už tím, že její téma zhodnocoval z pozic svého výjimečného koloristického citu a navíc mu vše, co se nějak vázalo k přirozenému světu, k jeho haptickým či smyslovým kvalitám vždy bylo bytostně blízké. Jeho malba a grafika druhé poloviny padesátých let jsou spjaty s předmětnou stránkou vnější reality. Vytvářel hlavně četná důsledně stylizovaná, monumentálně založená zátiší, která jsou budovaná se zvláštním -pro jeho postup příznačným- kompozičním rozmyslem, v plošných, ale i kubizovaných formách syté barevnosti, s výraznými černými konturami vymezujícími jednotlivé tvary. V souboru zlínské výstavy toto období celkem přesvědčivě dokládají kresby z roku 1960 a zejména obraz Zátiší s ptákem (1962), který už ale signalizuje i určité změny. Jsou motivovány větší autorovou otevřeností psychologickým tématům, světu věcí a přírody jako nedílné součásti lidského bytí. Existenciální prožitek světa v jeho malbě v průběhu šedesátých let zesílil. Vedle stále důslednějšího abstrahování forem světa vnější reality, začíná stále častěji experimentovat s novými kombinovanými (materiálovými) technikami, se značným důrazem na barevnou strukturu obrazové plochy, což ho přivedlo až ke koncipování závěsných obrazů-objektů, jak je v rámci zlínské výstavy v reprezentativní podobě dokládají některé rozměrné kompozice z konce šedesátých let, například Stvořitel, Sítě či Idol, ale třeba i Orant.

Podstatnou složku této části autorova díla však tvoří především působivé reminiscence na dávné mýtické, archaické i historické děje a jevy, prostředkované strukturálními obrazy, koncipovanými nezřídka kombinací různých malířských technik s netradičními výtvarnými materiály a předměty starobylé provenience (zlatá polychromie, staré kování, hřeby, měděný plech, ale i kultovní a další historické předměty). Meditativní přístup k „pobytu člověka v bytí“ , k tomu co trvá, co je stále přítomno (k věčnosti), v konotaci s tím co zůstává, podléhá zmaru a mizí, ho ve druhé polovině šedesátých let přivedl do existenciální sféry, na půdu -jak to sám nazval- „tvarové symboliky“. Jde nejspíš o umělcovo nejšťastnější tvůrčí období. Jeho jedinečné, imaginativní, monumentálně cítěné obrazové kompozice nacházely odezvu nejenom doma, ale i v zahraničí. Za obraz Dávné bojiště (dnes ve sbírkách NG v Praze) mu například bylo na Mezinárodním festivalu výtvarného umění v Los Angeles (1965) přiřčeno první místo pro zahraničního účastníka. Mezi nejvýraznější díla dané provenience je třeba zařadit rovněž kolekci obrazů, která oficiálně reprezentovala české umění v národním pavilonu na benátském bienále v roce 1970. Je dobře, že dvě kompozice uvedeného souboru, jímž se celá tato pozoruhodná dekáda umělcovy tvorby uzavřela, Pieta a Vesmír (oba 1969), tvoří dominantu stávající zlínské výstavy.

Nastupující normalizace určila, že také díky těmto úspěchům musel Vladimír Jarcovják, na více než patnáct let, opustit veřejnou výtvarnou scénu a v roce 1974 byl vyloučen i z VŠUP v Praze, kde působil 16 let jako odborný asistent. Celá dvě desetiletí se tak převážně živil restaurováním nástěnných maleb a sgrafit. Rovněž v této umělecké sféře, obdobně jako v případě monumentálních výtvarných realizací v architektuře – vesměs na významných místech a budovách doma i v zahraničí (1962 – 1983)- po sobě zanechal rozsáhlé a významné dílo, jež dosud čeká na své odpovídající odborné hodnocení. K volné tvorbě, a především k malbě, se vlastně plně vrátil až na sklonku sedmdesátých let. Na rozdíl od strukturálně materiálového pojetí předchozí dekády však z ní programově vylučoval veškeré nemalířské výrazové prostředky. Jeho projev byl od té doby již výlučně abstraktní. Jak v osmdesátých letech, tak i v následných desetiletích se jednalo o povýtce duchovně založené obrazové kompozice, bez zjevných vazeb k vnější vizuální realitě, kterou jíž z jeho prací zcela vytěsnila autonomní malířská tématika s psychologickými poetickými kontexty, jak je reprezentují například obrazy Dotek (1980), Vztahy (1981), Rozuzlení děje (1982) nebo Krásná nejistota (1981). V křehkých geometrických či organických liniích, v jemnosti barevných valérů, v práci se světlem, ale i v hloubce barevných tónů těchto vpravdě poetických, výrazově kompaktních a harmonických malířských celků, snad poprvé plně vyznívají umělcovy výjimečné koloristické schopnosti. Radost z malby i cit pro monumentalitu formy a pro prostor, ho v devadesátých letech přivedly až k „víceobrazovým“ kompozicím, zejména k diptychům a triptychům, jež jsou, i přes charakteristickou robustnost zachycovaných tvarů, prodchnuty zvláštní imaginární atmosférou, plynoucí z autorova zaujetí duchovním fenoménem světla. Svou roli přitom bezpochyby sehrávala i jeho dlouholetá snaha o výtvarnou vizualizaci hudby, jak to nezřídka ilustrují již samotné názvy řady jeho obrazů - třeba volný (dlouhodobý) cyklus Píšťal (např. Světelné píšťaly, 1990), kompozice Symfonie (1993), anebo diptych Magic Light (1992), který -ne náhodou- uzavírá i celou instalaci stávající zlínské výstavy. Hudební inspirace byly, v souladu s narůstající spiritualizací umělcova projevu, příznačné i pro jeho závěrečné tvůrčí období, pro malířská díla a grafiku, jež ve svém pražském ateliéru vytvářel ještě na přelomu minulého a tohoto století.