... především nás vybízí k otázce,
zda je vůbec možné
vytvořit něco trvalejšího bez vztahu k místu,
kde se člověk narodil a žije?...
 
      Ladislav Daněk, 2001

 
 
O MALBĚ Z. M.
Ptám-li se s Markem Pokorným (viz jeho text k výstavě v Galerii Václava Špály, červen 2000), kdo že má blízko k bytostné, a přesto tak osamělé malbě pana Františka Dvořáka, pak troufám si tvrdit, že právě Zlínští. Je údělem všech, ať žijí kdekoli, kdo uprostřed mediálních hříček a měňavkovitosti doby trvají na pevných základech řehole řemesla, určitém místě a přirozených zdrojích své práce, být za to trestáni nezájmem „aktuálně“ zaměřené odborné kritiky. Společnost, obrazně zastoupená „městem“, má sklon zaměňovat sebe za skutečnost v její úplnosti. Měřítka problémů lidského mraveniště chápe málem jako nová přikázání, dané fyzikální zákony vesmíru, a cokoli mimo to za zpozdilost. Je to tak prosté, malba tu je a trvá, a otázka po jejím vyčerpání je nesmyslná. Kde zdá se být někomu „už“ překonaná, tam neselhala cesta, ale chodec, on sám. Podlehl svodům a snadnosti mediálního bludu.

Malíř maluje, a nedbá. Spoluurčuje tak směřování své doby, aby se mu nepodřizoval. Maluje, a malba je mu dostatečným, plně věrohodným způsobem bytí. Celobytostným tázáním se procesem práce, i pokusnou, dílčí odpovědí. A tak jako krása je až projevením se a potvrzením řádu, není ani „to nové“ cílem jeho úsilí, ale cestou práce nalezeným či obnoveným rozměrem. Částečkou úplnosti od počátku zde přítomného. Prostorem skutečnosti, který se malbou otevírá nebo jen znovuotevírá naší slepotě.

Malba je vstřebáním světa, jeho vtělením v barevné hmotě, jednolitostí zobecněného zobrazení prožitého. Je hudbou formy a barvy, rytmu a gesta ruky, proporcí míry a řádu světa v řádu obrazu. Nechce být zrcadlem lidské rozkolísanosti, nepodílí se na tématech společenské rozpravy, nevypráví „o něčem“. Je ponořením a zpřítomněním
se v něčem, je účastí a svědectvím, a blíž má jistě k trvalosti hmoty země než k aktualitám dne. Zdrojem jí je neodvozený, původní svět, pramen všeho bytí a každého mu porozumění. Pravdivá je pak svou vitalitou a odůvodněná nutností.

A taková je i práce Zdeňka Macháčka.
 
Miroslav Koval


Část textu z katalogu Zdeněk Macháček. Průhledy – Deště – Hladiny.
Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, 2001, vydaného ke stejnojmenné výstavě
(7. 2.–4. 3. 2001).