OTAKAR HUDEČEK (1924–2007) - PŘEVRAT V DUŠI
Otakar Hudeček zřejmě navždy zůstane sfingou českého dějepisu umění. Ačkoli jeho dílo, jež se nám dnes jeví zaplněno nevysvětlitelnými paradoxy, známe jen fragmentárně (a pravděpodobně se je už nikdy nepodaří poznat v úplnosti), i jako torzo patří k tomu nejryzejšímu, čím Zlín a Olomouc přispěli k (českému) umění druhé poloviny 20. století.
Do světa umění vstoupil Hudeček na prahu války, když se jako patnáctiletý chlapec stal studentem prvního ročníku Baťovy Školy umění Zlín. Největšími učiteli umění mu kupodivu nebyl nikdo z tamějšího profesorského sboru, ale o rok starší spolužáci Václav Chad, Alex Beran, Jan Kostlán, později také Čestmír Kafka, Miroslav Šimorda či zlínská „Nadja“ Milada Schmidtová. Po absolutoriu byl „totálně nasazen“ v Kuřimi a jako v deliriu pendloval mezi lágry a Zlínem, kde zanechal své kolegy chrlící v té době „zločinné cykly maleb a kreseb“ (Vojtěch Lahoda), které dodnes poutají české historiky umění. Jak o tom svědčí nedávné výstavní a vědecké projekty: Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu. České umění 1938–1948, Praha 2011, Ostrov umění v moři průmyslu: Zlínská škola umění 1939–1949, Zlín 2016 a Milada Schmidtová Čermáková, Chodkyně v mracích, Zlín a Jihlava 2017 a 2018. Hudečkovo dílo – či spíše jeho torzo – se objevilo před dvaceti lety šťastnou náhodou v jeho olomouckém bytě postiženém povodní z roku 1997. Hudeček v té době již dvacet let netvořil. Dvacet let po tomto objevu se jeho první retrospektiva chce zapsat podobným písmem do zmíněné řady výstav.
Hudečkovy zlínské počátky netvoří jádro jeho uměleckého odkazu. Byl příliš mlád a pod drtivým vlivem Václava Chada, aby se projevila jeho vlastní cesta. Chadova smrt znamenala také první osudový převrat v jeho duši. Ránu, z níž se nikdy nevzpamatoval. Po válce chvíli tvořil v atmosféře doznívání Školy umění v osvobozené Praze a po absolvování vojenské služby se vrátil do Olomouce.
Od roku 1948 vystavoval s vypjatě ideologickým Krajským střediskem Svazu československých výtvarných umělců v Olomouci až do počátku 60. let. Většinou „krotce modernistická díla“, ale i taková, jež nesla tituly Brigáda, Dobývání zrna, Lány JZD. Ve stejné době se ovšem plně zapojil do „antroposofického undergroundu“. Ilegální aktivity v tomto hnutí mohly vést – jako tomu bylo v případě jeho bratranců – až k uvěznění. Koncem 50. let započal intimní malířskou revoluci. Bral malé lepenky a maloval na ně portréty, reálné včetně vlastních, ale rovněž tváře imaginární, mnohdy děsivé, ale v závěru jeho desetileté posedlosti malbou nakonec ryze meditativní. V hustých pastách mizely, ve hmotě barev se ztrácely a zase zjevovaly. V klauzuře okresního města se Hudeček stal moravským Frankem Auerbachem. Vedle maleb se věnoval také grafice, kterou se po završení malířské tvorby kolem roku 1966 nadále zabýval až do konce 70. let. Vyrůstala z poučení Gauguinem i expresionismem; svérázně reagovala na primitivistický figurativní brutalismus Jeana Dubuffeta. Zároveň bylo jeho dílo té doby kupodivu svébytně esoterní, pohroužené do spirituálně-meditativního průzkumu malby jako takové i do principu obrácení (Umstülpung). Jako by Hudeček vědomě sledoval pobídku Rudolfa Steinera, jíž adresoval Alexeji Jawlenskému: „Jděte si vlastní cestou, jste přece umělec.“
Hudeček patřil do generace zlomené válkou, trvale postižené hyperkritickou nedůvěrou k vlastnímu dílu – neustále v kuželu uhrančivého svitu odkazu Václava Chada. Podobně jako Milada Schmidtová či Miroslav Šimorda. Zároveň byl v dvojím smyslu okultista. Na jednu stranu byl fascinován tajnými naukami, především antroposofií Rudolfa Steinera, a na druhou stranu jeho dílo, které sveřepě rozvíjel od 40. do konce 70. let, mělo zůstat neobjeveno.
Jeho výjimečný umělecký osud nás učí, že lze být umělcem, aniž by bylo nutno bez ustání tvořit, ba co víc, že lze být svrchovaným tvůrcem a nikdy nezveřejnit ze své tvorby to podstatné, jinými slovy, že „hlavním dílem básníka je jeho existence“ (Arthur Rimbaud).
David Voda
Výstava je uspořádána ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc.
