LUBOMÍR JARCOVJÁK - A..báze

Poznámka k dílu a stávající výstavě Lubomíra Jarcovjáka
 

Výtvarný projev zlínského rodáka Lubomíra Jarcovjáka vykazuje i přes pozoruhodnou výrazovou mnohostrannost, vzácnou vnitřní jednotu. Je dána především soustavným tvůrčím postupem, jímž již po více než tři desítky let, v různých mediálních kontextech a výtvarných konotacích, objevuje a akcentuje sobě blízká umělecká témata. Jeho závěsné a prostorové „kompozice-objekty“ již na první pohled charakterizuje zcela osobité, vesměs i technicky a volbou méně tradičních materiálů dané výtvarné pojetí. Umělecké počátky Lubomíra Jarcovjáka spadají do osmdesátých let. Zprvu se prosazoval především jako grafik. Svoje první grafické listy realizoval již na střední škole. Důležité podněty však přišly až v časech jeho studia na pedagogické fakultě brněnské univerzity, kdy vytvářel lepty, suché jehly a akvatinty, jimiž zahájil svou pozoruhodnou tvorbu. Nejenom škola samotná a její příznivá přátelská a tvůrčí atmosféra, volná názorová komunikace s kolegy i některými pedagogy v době „tání totality“, ale i nové soukromé výstavní aktivity a začínající proměna veřejné výtvarné scény, tehdy nastartovaly nástup mladé brněnské umělecké generace. Na rozdíl od mnohých svých vrstevníků, kteří se orientovali konceptuálním, geometrickým či minimalistickým směrem, se tak trochu v návaznosti na českou strukturální abstrakci (informel) šedesátých let, upínal k poněkud odlišným, své mentalitě bližším bytostným tématům, což se týkalo již uvedených grafik, vytvářených z hlubotiskových matrik přes šablony, které ozvláštňoval dodatečnou kresbou a dalšími výtvarnými vstupy, především zlacením a perforováním. Tyto práce v jistém ohledu předznamenaly celou jeho následnou tvorbu, včetně té novější a současné, zastoupené v určitém výběru i na stávající zlínské výstavě. Jsou neseny zvláštním úctou tvůrce k přírodě, ke kulturním a duchovním tradicím, k tajemným, magickým sférám universa, jež se u něj zpravidla vyjevují skrze všednodennost, dotyky s řádem (člověkem) žitého, přirozeného světa a přírody.
Lze říci, že zásadní kroky k ustavení a dalšímu rozvoji svého charakteristického projevu autor učinil v polovině osmdesátých let, kdy se na výstavě Ladislava Nováka seznámil s novými možnosti práce s papírem, umožňující přesah striktně dané, pasivní papírové plochy, a sice s jeho alchymážemi a froasážemi, s kresebnými interpretacemi struktur rukou zmačkaného papíru. Svými prvními kompozicemi s kresebnými znaky na mačkaném papíru, jež představil na výstavě v roce 1986, se jaksi mimoděk a zcela po svém, včlenil do širokého proudu nového realismu, u jehož zrodu stáli dvě desetiletí před tím například pařížští noví realisté nebo třeba italští představitelé hnutí arte povera. Tyto „předmětné“ výtvarné artefakty ale nepostrádají ani své symbolické hodnoty. Vedle zlatých barevných akcentů a celkového koloritu, zejména režné přírodní barvy a historické patiny (například rez), k nim přispívají i archetypální, na bázi kruhu, čtverce či rovnostranného trojúhelníka formované tvary-znaky. Více než o tradiční práce na papíru se jedná o papírové objekty. K nim se přidružily i takzvané autorské knihy a další objekty, komunikující s reálným prostorem. Rovněž pro ně je, mimo jiné, příznačný zvláštní soulad s přírodou, už samotným způsobem jejich utváření, technologií reflektující přírodní struktury a procesy, jež se samy o sobě stávají trvalou plnohodnotnou výrazovou složkou i mnoha jeho prací současných. V průběhu devadesátých let se již u něho, v dané výtvarné dikci, stále četněji objevovaly trojrozměrné kompozice s jasným určením působit v prostoru. Svou experimentální povahou, výrazovou přesvědčivostí a skladebně-technologickou autenticitou, již bezesporu zaujaly pevné místo v kontextu naší soudobé výtvarné scény. Na sklonku uplynulého století se do popředí umělcova zájmu dostal nový materiál beton, který užívá jednak v jeho charakteristické drsné, ale někdy i hlazené povrchové úpravě. Převážně v oproštěném geometrickém tvaru, ale rovněž v podobě určitých archaických forem, připomínajících například mastaby, pyramidy nebo jakési relikviáře. Do většiny těchto objektů zpravidla organicky včleňuje zvláštní prvky, materiály i nalezené užité předměty či jejich části. Třeba železné součástky různých zařízení, plech, dřevo, kousek kůže, anebo části větve stromu... Jde vlastně o symbolické umělecké výtvory, v nichž se propojují kulturně historické, spirituální, případně mýtické příběhy, s jevy a ději přírody; o výtvory, které také předjímaly a spoluvytvářely snad zatím jeho nejvýznamnější a nejrozsáhlejší monumentální dílo, čtrnáct zastavení „abstraktní“ Křížové cesty v krajině v Bukovanech u Kyjova, realizované v průběhu let 2000 – 2010. Její zastavení jsou opět koncipována z ne zcela standardních uměleckých materiálů, jimiž autor jedinečným, ryze výtvarným způsobem evokuje konfigurace dějů jednotlivých scén tohoto strhujícího novozákonního příběhu. Vedle převažujícího betonu jsou utvářeny především ze zkorodovaného železa, dřeva, skla a syntetické (průsvitné) pryskyřice.
Přesvědčivě, několika reprezentativními sochami a objekty je tato důležitá součást jeho díla doložena též v expozici zlínské výstavy. V jejím souboru jsou uplatněny jak horizontálně založené kompozice, například jedna z „mastab“ v materiálové kombinaci betonu se dřevem se zbytky stříbřité polychromie nebo třeba betonová hranolovitá báze nesoucí dvě drobné pyramidy, propojené v celek zrezivělou tyčí, tak monumentální, vertikálně komponované (vzpřímené), hlazené betonové hranoly, ať už jednodílné ( Duše a tělo, 2015) nebo sestavené z několika částí (polyptychy ?), které nezřídka i svou vzájemnou konfigurací, evokují lidské postavy či příběhy ( Hák, 2000). Důležitým fenoménem umělcovy tvorby, počínaje druhou polovinou osmdesátých let, je jeho zajímavá práce s prostorem, anebo přesněji, jeho snaha otevírat a vnímat prostor, i přes jeho nekonečnost a nepoznatelnost, ve smyslu pozitivního duchovního prostředí, která se v posledních letech a zejména v současné době, ještě prohlubuje. Na vazbu s prostorem či prostředím někdy upozorňuje již samotné pojmenování některých děl „brána“ - třeba monumentální Brána světla (2001); nebo sochařské kompozice se symbolickými schody směřujícími do volného prostoru. Důležité místo v tomto ohledu v jeho současné tvorbě ale zaujaly osobité instalace. Vícedílné kompozice sestavené například z několika autorských papírů a případně i objektu v prostoru. Názvy řady jednotlivých prací jako Tiché znamení (2012), Křídla (2014), Andělé strážní (2015), stejně jako třeba výše zmiňované sochy Duše a tělo (2015), vlastně zvou návštěvníka do duchovního prostředí, kde je vše připraveno k usebrání člověka, k tiché meditaci.

Ludvík Ševeček