VIKTOR KARLÍK

Od roku 2000 se Karlíkovy oblíbené nalezené předměty – lampa, semafor, komíny – obracejí ke “klasickým” vyjadřovacím postupům na nové úrovni. Readymade, které před sto lety vyskočily z obrazů a nahradily sochy, se tu poslušně vracejí na své místo. Karlík je realizuje v různých materiálových verzích: vytváří oleje a akvarely v jemných škálách šedi, minimalisticky střídmé linoryty a serigrafie, v posledních letech i reliéfy, plastiky a objekty, v nichž protagonisté jeho obrazů a linorytů dostávají trojrozměrnou podobu. Tentýž motiv převedený do jiného materiálu a techniky pojmenovává a datuje jako nové dílo, i když jde někdy téměř o autorskou repliku, a jeho nejmilejší kompozice mají často tři nebo čtyři různé materiálové verze.
Karlíkova cesta se ve vrcholícím „věku technické reprodukovatelnosti“ tedy nakonec stáčí zpět k umění, jež vyžaduje přímé vnímání, osobní kontakt, jehož hodnoty nemůže tlumočit žádná reprodukce ani digitalizace a jehož významy nejsou převoditelné na rychle zpracovatelný slogan. Na začátku 21. století, kdy nové technické prostředky umožňují během zlomku sekundy komunikovat po celém světě i mimo naši galaxii, oprašuje Karlík odložené konzervativní výtvarné formy, vrací se k umění, které ještě mohlo mít „auru”, a restituuje znakové a symbolické významy zobrazení. Tato konzervativnost je však dnes svébytnou hodnotou. Jejím předpokladem jsou právě ty vlastnosti, kterými kdysi zdobili svůj štít příslušníci avantgardy: samostatný a vyhraněný názor, vnitřní důslednost, poctivost a odvaha stát mimo oficiálně uznávané normy.
Pavla Pečinková

Původní práce se díky Karlíkovu vyvinutému citu pro výtvarný materiál vyznačují subtilními efekty: zpracování barevné hmoty na obrazech i povrchová úprava plastik vycházejí vstříc světlu a jeho rozmanitým hrám s odlesky a stíny v jemně odstupňovaných přechodech mezi matnými či lesklými, hladkými či zvrásněnými plochami.
Viktor Šlajchrt

Volba každého dalšího kroku je výsledkem symbiózy instinktu a rozvahy, věrnosti původním východiskům a stálého kritického zhodnocování poznaného světa.
Michael Špirit
 
Pominut by neměl být ani Karlíkův humor. Hned předesílám, že to není humor, jímž podníceni, popadali bychom se smíchy za břicho. Některým postavám vyrůstají na místě hlavy komíny, sirky nebo semafor. Další Karlíkův oblíbený motiv jsou dopravní značky, které mají v sobě něco lidského, a lidské figury naopak něco mechanického. Člověk tu splývá s věcí, věc s člověkem. Domyslíme-li toto srůstání, pojmenujeme Karlíkův humor, doufám, že právem, jako humor černý.
Zbyněk Hejda