SLAVOJ KOVAŘÍK

Příběh olomouckého malíře Slavoje Kovaříka (1923–2003), někdejšího studenta Školy umění ve Zlíně (1939–1941), byl sice již několikrát popsán, ale přesto nás nadále přitahuje. Což je dáno tím, že autorova rozsáhlá a obtížně zmapovatelná tvorba nám umožňuje objevovat v umělcově odkazu neustále něco nového, vzrušujícího. Podle vyprávění očitých svědků totiž malíř značnou část své práce z období konce čtyřicátých a následujících padesátých let rozdal neznámo komu, část přemaloval a hodně děl zničil. Tento „koloběh“ se pak opakoval i v následujících desetiletích a neskončil ani po jeho velké retrospektivní výstavě, kterou mu v roce 2000 uspořádalo Muzeum umění Olomouc.1/ Po jejím skončení totiž řada významných obrazů i prací na papíře skončila v anonymních soukromých sbírkách a některá díla malíř přemaloval či zničil…2/

Od konce 40. let a v průběhu 50. let se Kovařík věnoval zejména malování krajin a prostých zátiší, kterými byl obklopen ve svém „ateliéru“ – kuchyni. Tradiční malířské náměty ale ztvárňoval osobitým způsobem zcela přirozeně navazujícím na meziválečnou tvorbu jeho velkých uměleckých vzorů – především Pabla Picassa, Emila Filly a rovněž Oskara Domíngueze, s nímž se setkal v roce 1947 při příležitosti jeho olomoucké výstavy.3/ Dnes víme, že malířovo pozoruhodné směřování k ornamentálně-znakovému zpracování všedních motivů patří k podstatným příspěvkům moravské větve českého malířství do poválečného vývoje moderního umění, a že v některých momentech Kovařík dokonce předjímal jeho některé vývojové peripetie. Vedle toho v roce 1955, tedy v době vrcholícího kulturního útlaku, malíř v klauzuře svého „ateliéru“ vytvořil několik ryze geometrických Kompozic a Imaginárních architektur, které na jedné straně předjímaly poetiku tzv. bruselského stylu a na straně druhé rozvíjely odkaz předválečného neoplasticismu. Těchto děl bylo původně mnohem více, jenže malíř je spálil.

V 60. letech pak Kovaříkova tvůrčí energie vytryskla jako gejzír hned do několika proudů. Již na jejich počátku můžeme v autorově tvorbě pozorovat sílící zájem o civilizační problematiku a město vůbec. V rozsáhlém volném cyklu olejomaleb Město (1960–1963), inspirovaném rodnou Olomoucí, malíř záhy přetavil její panoráma nejprve do chvějivé horizontálně-vertikální sítě, a následně začal ztvárňovat město jako tajemný labyrint v podobě překrývajících se plošných plánů. Jeho tvorba se tak v roce 1963 ocitla na samé hranici lyrické geometrické abstrakce.

Zájem o město se ale u Kovaříka promítl kolem roku 1965 i do dalších poloh. V obrazech „pískových parcel“ a „smetišť“ – autor sám tvrdil, že „smetiště je tím nejvýstižnějším obrazem městské civilizace“ – reagoval na vlnu materiálové abstrakce. Odtud pak malířův zájem směřoval k plakátovacím plochám. V druhé polovině 60. let tak Kovařík vytvořil v českém umění ojedinělou řadu koláží, dekoláží a asambláží. Pochopitelně se tehdy ve světě těmito technikami zabývala celá řada autorů, ale Kovaříkovo specifikum spočívalo v tom, že ve svých dekolážích, často kombinovaných se skriptuálními a gestickými zásahy či přemalbami bílou barvou, využíval „místní materiál“, například výtečné plakáty olomouckého grafika Františka Bělohlávka. Tedy i v této poloze se v umělcově tvorbě znovu setkáváme s jeho reflexí místního genia loci. A konečně, v Kovaříkových dekolážích se zrcadlí dobový, nejen kulturní kolorit do té míry, že je svým způsobem můžeme považovat za syntetizující – byť osobně jistě vyhraněnou – výpověď o tehdejší atmosféře ve společnosti. Vedle obrazových kompozic malíř vytvořil v obdobném duchu odhadem kolem dvou set prací na papíře, které vzaly za své – respektive skončily v kontejneru – při vystěhovávání jeho ateliéru.

V 70. letech pod vlivem drasticky změněné kulturně-politické situace se malíř opět stáhl do klauzury svého ateliéru a dál osamoceně pokračoval na rozvíjení svého programu. Kolem roku 1973 se ale v jeho malbě začaly objevovat první zárodky nové malířské etapy. Dynamické, nervní malířské gesto autor poznenáhlu vymaňoval z područí významové roviny obrazu, aby se vzápětí samo stalo plně obsahovou složkou jeho malby. Tento přístup již předjímal následující desetiletí autorovy tvorby, přičemž ale řada obrazových asambláží kombinovaných často s písmem patřila svým existenciálním obsahem k dílům v nejlepším slova smyslu společensky angažovaným a dodnes zneklidňujícím.

Na počátku 80. let se vzrušený rukopis tehdy sedmapadesátiletého malíře začal pomalu proměňovat. Už při zběžném pohledu na jeho tehdejší práce je patrné, že autor hledal nové jistoty. Oporu našel, podobně jako na začátku své malířské práce, v krajině. Nicméně malířova dřívější krajinářská zkušenost je v jeho nových olejích přetavena natolik, že malby se stávají výpovědí o krajině jako takové – a nejen o ní. Jsou otiskem Kovaříkových niterných stavů, které zachycoval na plátno či papír při svých téměř každodenních, dlouhých nočních malířských meditacích.

Teprve však počátkem 90. let se autorova tvorba začala pravidelněji objevovat na veřejnosti. Nejčastěji však byly vystavovány autorovy práce z 60. a 80. let. Současná výstava retrospektivního rázu je tedy tentokrát zaměřena především na autorova díla z 50. a 60. let, přičemž je třeba zdůraznit, že mnohá díla z 50. let jsou díky historiku umění Davidu Vodovi vystavené vůbec poprvé. A tak tato výstava víceméně komorního charakteru velmi vhodně navazuje na umělcovu poslední retrospektivu, která se uskutečnila před dvaceti lety v Muzeu umění Olomouc.

Ladislav Daněk, Olomouc, 2006 / 2018