Před setměním

Vždy mne vzrušoval problém prostoru (smysl pojmů – uvnitř a vně), skryté napětí tvarů, proměna v trvání, ticho a vítr. Snažím se nalézt základní bod života a jeho místo.
S tím vším souvisí vysvětlení pojmů svobody i morálky. Morálka nemůže zůstat jen obecně lidskou záležitostí. Není možné uzpůsobovat ji své potřebě a odhazovat, když se nám nehodí. Musí být součástí tvorby – součástí života. Jedině tak dostává svůj plný význam.

Největším uměním je umět žít. To nelze bez morálky, jako nelze umění odtrhnout od života. Jak ale mohu „umět“ žít, když není možné zvolit si svůj způsob života a jsem-li nucen ustupovat od svých představ. Tehdy začínám žít vnucenou morálkou a stávám se nesvobodným. Můj život i má práce se stávají pouhým kompromisem a přestávají být tím, čím se měly stát, a to: nejupřímnější výpovědí mého nitra. Jakákoli nesvoboda je nemorální, ale ke svobodě je nutná morálka. Ta patří nevyhnutelně i k umění. Proto je svoboda nejzákladnějším požadavkem veškeré tvorby. Chci tvořit jako člověk, z uvědomělého pocitu potřeby hledání a radosti poznávání. Nechci nic zobrazovat, ale cítím potřebu zastavit čas v jednom bodě, který se pro mne stal v určité chvíli ztělesněním trvání. Ani pohyb, ani děj. Všechno už dávno strnulo v tomto místě. Je možné jej jen pochopit a splynout s ním. Geometrie zákonů se zhroutila, naplněna prostorem. Snažím se pochybovat o ustálených pojmech, protože se ve svých důsledcích obrátily proti lidem. Odmítám jakýkoliv rukopis, protože ruší čistotu tvaru. Chci vstoupit dovnitř svých slov a naplnit je lidským dechem. Vkročit pod povrch a otevřít okna. Myslím si, že se umělec může dostat dál nežli věda, posuzuje-li důsledky všech objevů. Měl by být schopen vejít do neprobádaných končin a nebát se rizika, které tím na sebe bere.