ANEŽKA A MIROSLAV KOVALOVI - SPOLU
Umění je ve ztišení, učí nás ctnosti stromu. Zemi je věrný, slunce, voda a vítr přichází za ním. Člověk si může místo vybrat, v něm ale zakořeněný stává se pomalu jeho součástí. Stačí málo: dům, zahrada, potok, topol, kopec... . Usadili jsme se na vesnici a v ní na okraji, na dotyk úplnosti, které nic nechybí.
Všechno, co jsem kdy hledal svou kresbou, malbou nebo i fotografií, bylo mi nahlížením do řádu přirozeného světa; pokusem přiblížit se kresbou znakovému písmu knihy země, kde každý drn trávy je celistvým vesmírem. Kreslím v rytmu vůle a podvolení se jí. Nacházím v ní jeho vnitřní pnutí, ptám se jí po jeho sebeutváření. Pevná čára je kostrou, měkká hmota tkání těla a i prázdno v ní je světelným tvarem, někdy právě tím podstatným.
Cestu mi otevřela voda, bez nádoby beztvará i nekonečně tvárná. Potvrdila mi známý výrok, že stejně jako voda teče i tráva, že pomalou vlnou jsou tvary kopců a ustavičným pohybem je prostoupena veškerá příroda včetně nás samých, těla i mysli, obrazů a vzpomínek ve vrstvách paměti.
Tuš zhutněná vysycháním svádí k vrstvení. Nanáším ji seříznutým stvolem česneku a nechávám kresbu i dlouho zrát. Někdy mne hned na začátku zastaví a zůstane vzdušně řídká, jindy si zahušťování vynutí a blíží se malbě. Je bezejmenná. Vstřebává do sebe všechno co mne obklopuje a v nerozlišení velkého s malým rodí se mi z prázdna papíru. Často se k „motivu" znovu vracím, a přece je každý krok jiný. A ani na rozměru kresby nezáleží, i malý formát stačí. Kreslím a neptám se proč. Samotný proces je mi odpovědí: je potvrzením si, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností a zmatky světa do ní nevpouštím.
Miroslav Koval
Probírám se vrstvami tužkových záznamů na útržcích papíru, jak s léty přibývají v krabici na mém stole. Pár letmých čar je mi vždy spolehlivým klíčem k dávno zahlédnutému obrazu, i v této chvíli stejně naléhavému. Mnohé z nich chtějí převést do barev či nebarev na plátno, utkvělá témata se v obměnách vracejí. A za nimi se při té práci pokaždé otevírá nový prostor zase k jiným obrazům. Je to rozhovor bez konce a vlastně stále na začátku.
Mou pravdou je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad. Kánonický tvar hrušky. Samota místa. Ztemnělý keř. Stůl a zeď. Kopec a cesta. Vítr. Padání deště, světla a tmy. Ticho těchto věcí a událostí. Země, která říká: „Jsi ze mě“. To všechno je v nekonečných proměnách její odvěká abeceda a kreslením či malováním z ní vyhledávám vlastní znaky k pojmenování skutečnosti, ve které se čas Země protnul s časem člověka.
Ptám se sebe i země i nebe a někdy také andělů. Místa, věcí a událostí. Papíru a uhlu, čar a znaků. – A nejvíc ze všeho ticha.
Nad stolem visí srpek měsíce. Tmou za oknem prolétá velký pták. Silnice mezi kolmými stěnami topolové aleje. Ve dveřích někdo. Dům v prázdné krajině. Nad vysokou zdí plyne oblak. Uvnitř sedí za stolem anděl. Žebřík opřený o stín stromu, o nebe. Pra-čas země ve tváři mohutného býka. Okno a podlaha v šeru místnosti. Černočerné plynutí zimního potoka. Po laně mezi nebem a zemí kráčí člověk. Stohy v polích. Ve sněhu tmavý kruh po spáleném listí. Anděl zvěstující Marii, zastavený čas mezi nimi. Ticho za vším. Traklův „...stříbrný hlas větru na síni".
Anežka Kovalová
Anežka Kovalová
1. 7. 1949 narozena v Šumperku
1967-1973 AVU Praha, ateliér profesora Karla Součka
Do roku 1981 spolupracovala s otcem, sochařem Jiřím Jílkem
a výrazně se podílí na dramaturgii výstav jeho galerie
Vystavuje od roku 1975, samostatně od roku 1978
Je hostem kostelecké Výtvarné společnosti Kruh
a Spolku olomouckých výtvarníků
Je zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách
V letech 1980-2013 vyučovala na ZUŠ v Šumperku
Výtvarně doprovodila básnické sbírky Ondřeje Fibicha,
Martina J. Stöhra, Pavla Kolmačky a Jaroslava Seiferta,
knihy "Severomoravské pověsti a zkazky" Bohuslava Indry
a "Zánik samoty Berhof" Vladimíra Körnera.
Miroslav Koval
26. 11. 1944 narozen v Havlíčkově Brodě
1965-1971 AVU Praha, ateliér profesora Františka Jiroudka
Od roku 1971 žije v Sobotíně a do roku 1981
spolupracoval se sochařem Jiřím Jílkem
Vystavuje od roku 1974, samostatně od roku 1981
Je hostem kostelecké Výtvarné společnosti Kruh
a Spolku olomouckých výtvarníků;
Je zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách
Od listopadu 1994 je dramaturgem Galerie Jiřího Jílka v Šumperku,
kde připravil už 280 výstav autorů různých generací,
většinou včetně doprovodných textů k nim.
Adresa galerie: www.galerie-sumperk.cz
