PAVEL PREISNER - Krása bude divné nebo nebude vůbec

Pavel Preisner — malíř, ilustrátor, básník a pedagog.
Narozen 24. 11. 1970 ve Zlíně.

Po dokončení zlínského gymnázia (1989) absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (1996), obor výtvarná výchova pod vedením V. Havlíka, J. Krtičky, P. Jochmana, O. Michálka a D. Puchnarové. Následující dva roky vykonával civilní službu v Domě dětí a mládeže v Zábřehu na Moravě, kde následně i vyučoval. Mezi lety 2008-2013 působil na Fakultě umění Ostravské univerzity, na detašovaném pracovišti ve Zlíně v ateliéru Malba I. Od roku 1999 je pedagogem Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění.

Pavel Preisner spolu s kolegy Alešem Szotkowskim a Michalem Navrátilem založil výtvarné sdružení ROMAN, je také členem Spolku olomouckých výtvarníků (SOV), volného seskupení Ohne Tittel a volné výtvarné skupiny Zlínský okruh.

Vedle výtvarné činnosti se věnuje i tvorbě literární. V roce 1996 vyšla jeho první sbírka poezie Ulomili (Host), kterou si i ilustroval. O dva roky později se stal spoluautorem básnické sbírky Hodina Hora (Host). Později také vydal sbírky Usuch (2000, Host), Budem nudlit (2005, M.A.P.A.), Usuch a později (2005, Host), Cosi s čímsi (2016, bibliofilie Dominika Mačase), Srst smrku (2020, Archa), Kůstky stébel (2020, JáSám). Dále publikuje v časopise Prostor Zlín i katalozích výtvarných umělců.

Díla bez názvů vybraná pro výstavu v Galerii Václava Chada představují převážně bílou a černou sérii maleb s barevnými prvky, vzniklou v posledních třech letech (2019-2021). Bílá barva v tvorbě Pavla Preisnera není záležitostí pouhých několika posledních let, ale provází ho průběžně, v různých etapách jeho tvůrčí činnosti. Jedním ze zásadních momentů, který rozhodl o jeho malířské cestě i náklonnosti pro bílou, byla návštěva u malířů Anežky a Miroslava Kovalových v Sobotíně, kam se vypravil během studií s malířem a pedagogem Jiřím Krtičkou. Při chůzi po schodech do patra domu, kde se nachází ateliér umělců, objevil na zdi malbu Miroslava Kovala Bílý ateliér pocházející ještě z dob jeho studií na AVU. Malba v bílých až lehce stříbřitých tónech, ze kterých vystupovala v jemných bílošedých linkách architektura ateliéru. Byl to okamžik, který se Pavlu Preisnerovi vryl do paměti a ovlivnil jeho budoucí směřování.

Každodenní kresby jsou pro autora intimní záležitostí a ponechává si je pouze pro sebe. Nejprve vznikají náčrtky a kresby propiskou do malého bloku, kde si rozvrhne kompozici a poznačí barevnost. Teprve poté následuje malba na plátno. Nejedná se ovšem o čistou bílou nebo černou, jak se může zdát. Samotné malbě předchází barevná podmalba, nejčastěji červená, modrá, zelená, tyrkysová, okrová, či jiná, která prosvítá pod již zmíněnou lazurní bílou a černou. Postupné stírání a opět nanášení barev vytváří jemné struktury na pozadí. Většinou souběžně pracuje i na několika, někdy dokonce i šesti obrazech.

Z obrazů vzniklých v posledních letech vystupují lidské a zvířecí kostry, nebo jen jejich fragmenty. Podrobná znalost anatomie je zde zásadní. Samotná kostra nepředstavuje autorův záměr sdělit pozorovateli nějakou konkrétní symboliku. Není to nic děsivého, něco, čeho je nutné se obávat. Autor vše chápe spíše jako pradávné a silné téma, které je jasné, čitelné, ale v různých kulturách vnímané odlišně. Pro mnohé tvoří bílá pól čistoty, světla či vítězství. Naopak černá vzbuzuje pocit smutku, zániku a smrti. Autor tak zde ponechává prostor pro intepretaci samotnému diváku. Vedle kostlivců se stávají námětem i různé další banální předměty nebo situace, které autora každodenně obklopují, mnohdy působící až fantaskně.

Jak bylo uvedeno výše, Pavel Preisner není jen malíř, ale i básník. Při přípravě výstavy se tak zrodila myšlenka vytvořit krátké literární dílo vztahující se přímo k vybraným malbám. Vznikl text Krása bude divná nebo nebude vůbec, podle něhož také nese výstava svůj název. Vedle obrazů tak nalézáme i poetické vyjádření autora v podobě svébytné autentické výpovědi.
Miroslava Ptáčková


 
 
 
KRÁSA BUDE DIVNÁ NEBO NEBUDE VŮBEC
(Volně dle A. B.)

Pavel Preisner

Nemůžu se zbavit potřeby zaznamenávat podivnosti. Stále se divím. V prózách G. Marquéze lidé neustále žasnou a přitom se ničemu nediví. Já se divím a vyhledávám podivnosti. Před pár lety mi k zobrazování divného stačil papír formátu A4, krabička s umělým uhlem a guma. Vystačil jsem si s tím pět let. Stávalo se mi často, že jsem chtěl nakreslit princeznu nebo vílu, jako hybatelky dějů a téměř pokaždé jsem princeznu prokreslil tak, že se z ní stala smrtka.

Malovat Jako bych zapomněl. To platí minulosti. Teď maluju olejem na plátno maniakálně. Olejomalba je pro mne alchymie. Mám na malování návyk. Poezie je pro mne nejen slovesný projev, malbu a kresbu považuju za báseň skvrnami, kaňkami, čarami…

Vyšlo mi šest básnických sbírek. Své texty nepovažuju za básně, považuju je za básničky. A jsou divné. Doufám. U malování obrazů se mi stává téměř pořád, že ač mám motiv ukostřený v kresbě, tak si malba se mnou dělá co chce. Jsem za to rád. Malováním se dopracovávám k tomu, že jsem stále víc ujištěný v tom, že náhoda neexistuje. A v hájemství paradoxů jsou mé obrazy namalované poznámky k něčemu, o čem nemám ani páru…

PS: Jakmile obraz domaluju, přestane mne zajímat, zajímá mne další obraz…