LÁSKA V KŘEČÍCH EXPLOZÍ - ŠKOLA UMĚNÍ ZLÍN

 


Je stále zřejmější, že Škola umění Zlín (1939–1949) byl fenomén evropského významu. Protektorátní Zlín, „město-továrna“, se během „tragického dějství válka-lágr“ ( Josef Kroutvor) stal laboratoří modernity se všemi důsledky. Co symbolicky započalo na Bauhausu, došlo zde jednoho z možných naplnění. Generace studentů této školy sdružená kolem Václava Chada totiž ve své tvorbě východiska mezinárodní avantgardy napínala až na samu jejich mez (vypjatý subjektivismus, pohrdání manifesty i konvencemi, brutalita bez skrupulí, subverzívní sebeironie, otevřená sexualita, inspirační pel-mel od Grünewalda po Picassa), až je ideově překonala a ocitla se v „nulovém bodě neoavantgardy“ (Hana Rousová). Album kreseb spolužáků Otakara Hudečka,1/ studenta prvního ročníku 1939, a jeho samizdatové vzpomínky2/ o tom vyprávějí instinktivně, syrově, naivně, s tragickým úžasem, ale básnicky přesně.

David Voda
 


„Bylo to koncem první čtvrtiny dvacátého století, kdy spatřila tato generace podobu našeho světa, a s ní i malíř Václav Chad. Ale již na úsvitu přelomu století pohaslo světlo v očích tohoto umělce, aby jeho duše mohla opět spatřit světlo jiného světa, který je pro nás pozemšťany podobným mystériem jako umělecké dílo. Ve všech fázích vývoje této, dnes poměrně ještě mladé výtvarnické obce je vidět stopy duševních krizí, jakéhosi nemocného lyrismu. Je to generace druhé světové války. V jejích nervech cítíme snad až někde v duševních koutech záchvěvy ještě ne úplně přemoženého strachu, nejistoty, zoufalství, tísně i bolesti. Poezie mládí v protileteckých krytech. Láska v křečích explozí a nepochopitelného ničení lidstva.
Tak stáli tito lidé na pokraji něčeho zoufalého. Mezi nimi vidíme také Chada, jeho podivuhodně tlumené oči, vyšší postavu v šedém, mírně rozevlátém kabátě, klobouk nízký se sklopeným okrajem. Dnes stojí jeho kamenná hlava u jedné cesty, po níž denně chodil, ať již tam nebo onam, u cesty, které se nikdo nemohl vyhnout. Byla to víc než cesta, kterou každý z nás může si lehce najít kdesi v tomto světě. Byla to mimo jiné také cesta, kterou jde dnešní člověk. Dnes je to již jen kamenný obraz tohoto umělce, který zde stojí, ale není tomu tak dlouho, co byl tento obraz nositelem neuvěřitelné vnitřní energie a síly, duševního a duchovního napětí. Mocného uměleckého citu.
Dvě duchovní síly zde vidíme, obě dostatečně silné, aby mohly spolu vést rovnocenný zápas. Vášně válečného běsnění a umění. Na fyzické úrovni nelze si představit než katastrofu, která později přišla. Ale boj není tímto ukončen. Chad byl zastřelen válečnými vrahy, ale v širším pohledu bylo pouze dokázáno, že tyto zvrácené mocnosti nemají jiného prostředku po ruce než právě tohoto. Umění tím teprve začíná.
               V rozbřesku prvého dne nebylo vidět nic jiného než slunce. Bylo to slunce, které těžce doléhalo na asfaltovou silnici, nebo zase stříbřitě a zlatě si hrálo mezi chvěním listnatých stromů, nebo to bylo opět slunce, které promáčelo a zase vysychalo propocenou košili a střídavě se rozplývalo v rozměklých barvách na paletě. Potom se teprve můžeme odebrat do světlých internátních místností a do ateliérů. To bylo ráno mladých lidí. Spíše instinktem než vědomě začínali svůj životní den. Všechno bylo impulzívní. U cesty po níž jiní lidé již tehdy kráčeli bez zájmu a bez skutečné radosti z nového dne, u této cesty stály pojednou stojany s malířskými lepenkami. Chad mezi těmito stojany nechyběl. Nebyl horlivcem ani fanatikem. Chodil malovat do krajiny, protože to byla příležitost k malování. Maloval se stejným zaujetím také v internátním „ateliéru“ nebo dokonce někdy i ve škole, pokud byli dohlížitelé dosti ohleduplní. Byl považován za jednoho z nejnadanějších žáků, ale do školy, kde se mělo vyučovat téměř hmotným základům uměleckým, se příliš nehodil. Větší radostí byl pro něho pobyt mezi těmi, v nichž podobně se rodil duch umění, a kteří byli jeho spolužáci. Těsné soužití i společné bydlení těchto lidí bylo vlastně zvláštním společenstvím, které se navzájem vnitřně umělecky podporovalo. Jistě vzácný případ v tomto oboru. Jakmile se tito lidé rozešli, ztratili značně ze své umělecké potence a teprve budoucnost bude mít možnost rozřešit plně tuto výjimečnou záležitost.
               Chad vyrůstal mezi nimi jako překvapující zjev. Nebylo jediného jeho obrazu, jímž by nebyly upoutány oči mnohého umělce tohoto kruhu. Byly to věci úplně nové a nevídané, chápané s neproniknutelnou jednoduchostí. Byly zde ovšem také věci, které byly zpočátku mnohým hádankou a mladé citlivé duše přihlížejících rozuměly jen výtvarné mluvě, nikoliv však okamžitě obsahu. Poněvadž se malovávalo hlavně v neděli, bylo nedělní odpoledne v internátním „ateliéru“ vždy čerstvou přehlídkou různých prací, z nichž ale téměř vždy strhovala často zdrcujícím dojmem Chadova práce, k níž se nemohlo nic přirovnat, ani jeho díla předcházející. Když se ukázalo jeho žitné pole, měli všichni dojem, že Chad nemůže nic malovat lépe, než takové žitné pole. Ale hned vzápětí můžeme vidět ještě mokrý velký formát šedé uličky, kde není nic než holá zeď a kousek vyčuhujícího stromu. Uchvacující zjev šedé barvy. Chceme říci, že Chad je typ šedý, ale zanedlouho nacházíme v „ateliéru“ silně pastózně nanesený opět velký formát sytě oranžového a červeného podzimu s černými větvemi. Po šedé barvě ani památky. Když už chceme říci, že Chad je nenapodobitelný krajinář, tu ho vidíme tiše sedět před plátnem v „ateliéru“, na němž je temně hnědá figurální kompozice se světlými postavami, uprostřed ukřižovaný Kristus, téměř bělavou barvou hrubě nanesený, pod ním ostatní věci tohoto světa. Zatím, co jsme již odešli, nevěda co počít, dovídáme se, že Chad v ateliéru rozlámal mnoho svých obrazů, mezi nimi figurální kompozice, a nacpal je do koše na papír. Chceme říci, že je to škoda, ale máme kupodivu úplně protichůdný pocit, že je to tak správné, že je to něco, jako když voda teče z kopce a ne do kopce.
               Zajisté je něco zcela živelného v duši Václava Chada. Něco z tohoto ovzduší pulzovalo také jako jakási vlna tvůrčího nadšení i mezi ostatními. Zdálo se, jakoby na mořských vlnách s nadpřirozenou lehkostí se vznášely mořské bárky a lodě různých uměleckých talentů, každý jiným směrem, ale přece jen na tomtéž moři nadšení, na tomtéž živlu. Nebylo snad úplnou náhodou, že jeden čas těsně po válce, byli tito lidé přímo zachváceni utkvělou představou, že si zakoupí loď a společně vyjedou na moře, kde se budou prostě potulovat, neznámo kam, a hlavně stále malovat. Konaly se k tomuto účelu hodiny angličtiny, jichž se všichni zúčastňovali, nebo alespoň většina. Nic naplat, celá věc se přirozeně neuskutečnila, jak mohl každý předpokládat. Uskutečnilo se to však v určitém smyslu přece, jenže v okamžiku, kdy odešel Chad, vyplul každý na jiné moře a na vlastní pěst.“

(Otakar Hudeček, psáno v polovině 60. let, vyšlo samiidatem 1985)

 

1/ Otakar Hudeček st. (27. 8. 1924 Olomouc – 19. 5. 2007 Olomouc), byl malíř, kreslíř, grafik, fotograf, zabýval se rovněž užitou tvorbou, básník, autor malířských konfesí, překladatel a vydavatel samizdatů. Na Škole umění Zlín studoval v letech 1939–1943. Po absolvování všeobecné přípravky (1939–1940) studoval obory bytová kultura, užitá a dekorativní malba v architektuře a propagaci. V roce 1944 byl totálně nasazen v Kuřimi a konec války po dopadení za nelegální pokus o přechod do Slovenského štátu strávil ve vězení a totáním nasazení v Ostravě. Po válce již ve
výtvarných studiích nepokračoval. Naprostá většina alba vznikla naráz v červnu 1943, když si absolventi prvního ročníku navzájem vyměňovali své kresby. Hudeček je pak již v Olomouci doplnil o práce vlastní a o tři drobné akvarely, oleje a tempery Slavoje Kovaříka z konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století. Album obsahuje 111 kreseb, 2 malby, 25 drobných grafik a 56 fotografií z let 1941 až 1950 od 22 autorů: Konrád Babraj, Jaroslav Bartoš, Alex Beran, Josef Beran, Jan Blažek, Květoslav Bubeník, Otakar Hudeček, Zdeněk Hybler, Václav Chad, František
Chmelař, Jan Kostlán, Slavoj Kovařík, Karel Kramule, Zdeněk Máčel, František Peňáz, Jan Rajlich, Miroslav Šimorda a Vojtěch Štolfa. Z druhého ročníku zde nacházíme práce Čestmíra Kafky a Olgy Schickové a jednu kresbu od Vincence Makovského. Poněkud překvapivě celé album zahajuje 8 syrových dětských kreseb Hudečkovy sestry Olgy. V polovině šedesátých let začal Hudeček psát monografii Václava Chada, jejíž nedokončené torzo vložil do rukopisu vzpomínek na Školu umění Zlín vydaných samizdatem v Olomouci v roce 1985.

2/ HUDEČEK, Otakar
ŠKOLA UMĚNÍ: Vzpomínky na jednu školu ve Zlíně, která začínala v září roku 1939 a skončila v době neurčité. / Otakar Hudeček - [Olomouc: samizdat., 1985]. - Patitul, 40 s., [2] listů obr. příl.; 30x21 cm. - Na titul. listě nejsou údaje. - Obsahuje úvod a doslov. - Na rubu titul. listu 1 fotografie, rozměry 8,8x12,9 cm, V obr. příl. 3 fotografie, rozměry 13x9 cm, 12,9x9 cm, 8,8x12,9 cm. - Rozmnoženo na průklepový papír na psacím stroji. - Nečíslované výtisky. - Obálka měkký karton.
[Vzpomínky].




 





LÁSKA V KŘEČÍCH EXPLOZÍ - ŠKOLA UMĚNÍ ZLÍN 2

Slovo kurátora
Výběr z díla
Pozvánka
Tisková zpráva