FRANTIŠEK CHMELAŘ

František Chmelař, akademický malíř, grafik, medailér a vysokoškolský pedagog se narodil 30. prosince 1921 v Liptále. Již od útlého mládí můžeme v jeho drobných básnických dílech pozorovat touhu po zachycení křehkých niterných pocitů. Počátky jeho výtvarné tvorby však spadají až do konce 30. let, kdy nastoupil do malířského oddělení nově založené Školy umění ve Zlíně.
Ve Škole umění se František Chmelař mimo jiné zaměřoval na dekorativní malbu, malbu na skle, mozaiku, grafické techniky, výstavnictví a scénickou kompozici. Díky Richardu Wiesnerovi a Rudolfu Gajdošovi měl možnost hlouběji proniknout do studia figury, Vladimír Hroch a Karel Hofman jej pak seznámil s principy krajinomalby. Ve volném čase se spolužáky soukromě studoval dílo Michelangela Buonarrotiho, „barbara čistého srdce“ Matthiase Grünewalda a práce holandských mistrů Pietra Brueghela a Hieronyma Bosche. Výčet aktivit a inspiračních zdrojů jakoby předznamenával jeho budoucí profesionální tvorbu, v níž se věnoval jak monumentálním zakázkám, mnohdy souvisejících s architekturou, tak i drobným, intimně cítěným portrétům a krajinným kompozicím.
Po skončení úvodní čtyřleté tzv. uměleckoprůmyslové školy pokračoval ve speciálce Rudolfa Gajdoše, v níž po boku Václava Chada, Vojtěcha Štolfy a Jana Blažka, navrhoval motivy vitrážových oken pro baťovské internáty s náměty jako Strojaři, Chemici a Lidé po práci. Na podzim roku 1944 po bombardování Zlína, kdy byla Škola umění prakticky v rozkladu, se František Chmelař stal členem odbojové organizace Pro Vlast, která působila na Valašsku. Díky tomu byl v té době s Václavem Chadem v užším kontaktu a podílel se na protifašistické činnosti, například tvorbě ilegálního tisku Naše Pravda, až do Chadovy tragické smrti v únoru 1945.
Po skončení války se František Chmelař přihlásil do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kde dokončil svá výtvarná studia v roce 1949 v ateliéru užité malby Josefa Kaplického. V posledním roce školy se společně s dalšími spolužáky rozhodl obnovit spolupráci a založit tzv. Výtvarný kolektiv, který měl přijímat a realizovat zakázky v rámci „uměleckého družstva“. První a zároveň poslední velkou realizací Výtvarného kolektivu byl komplexní návrh expozice Brněnského kraje pro Brněnské výstavní trhy v roce 1950, kde mohli plně zúročit zkušenosti ze Zlína. Špatné podmínky pro existenci Výtvarného kolektivu na počátku 50. let znamenaly jeho konec. Cesty kolegů rozešly. Bývalí spolužáci, kteří se usadili v Brně (František Chmelař, Jan Rajlich, Miroslav Šimorda, Konrád Babraj, Olga Babrajová, Miloš Axman), však přesto zůstali v kontaktu a spolupracovali na řadě uměleckých zakázek.
Silným impulsem pro vznik Výtvarného kolektivu se staly výstavy absolventů Školy umění, které se ve Zlíně konaly v roce 1945 a 1947. K oběma výstavám napsal František Chmelař úvodní slovo do katalogu. V této souvislosti je třeba připomenout jeho méně známou roli pečovatele o odkaz Školy umění. Chmelařovy snahy o připomenutí této výjimečné instituce vrcholily v letech 1974–1975, kdy společně se Zdeňkem Čubrdou připravovali monografii Škola umění ve Zlíně. Ta měla jednak ozřejmit kontext vzniku a fungování školy, pedagogy a studenty z pohledu uměleckohistorického, na druhou stranu byla také výjimečnou osobní výpovědí jejího absolventa. Snad právě pro tento aspekt byl tehdy obsah shledán nevhodným a nakonec zabránil jejímu publikování. Nicméně jen díky jeho tehdejšímu úsilí zůstala až dodnes zachována řada důležitých vzpomínek, dokumentů a fotografií, které by byly jinak ztraceny.
Současná výstava prezentuje dvě nejvýznamnější polohy tvorby Františka Chmelaře - krajinnou a figurální. Krajina odráží jeho vztah k přírodě, zejména v okolí Liptálu na Valašsku a Domašova v Jeseníkách. Stává se mu prostorem pro vnitřní usebrání a meditaci, objevování vlastností barev a tvarů a jejich proměn. Vedle těchto optických kvalit se jeho krajiny stávaly plochou pro projekci psychologických niterných pocitů a tužeb a poetickou reflexí osobního prožitku daného místa. Druhá poloha jeho tvorby je figurální. V sérii portrétů hlouběji proniká do problematiky lidských vztahů, k sobě samému a zejména k jemu nejbližší přítelkyni a pozdější manželce Magdě. Doplňujícím protějškem malířských prací je jejich vzájemná osobní korespondence, kterou si psali v době pracovními okolnostmi vynucených odloučení. Dopisy ukazují na permanentní křehkost naděje, vášně a vřelé lásky, stejně jako trýzně, hořkého zklamání a nenaplněných očekávání. Kulminačním období studia figur jsou 60. léta, kdy se u Františka Chmelaře téma komunikace dvou a více postav stává vypjatou reflexí mezilidských dramat.
Vybrané práce představují nejvýznamnější příklady veřejné i privátní polohy jeho díla. Ilustrují vývoj a umělecké zrání od 40. do počátku 70. let, ve kterém se osobitě vypořádává s dědictvím Školy umění a moderních uměleckých směrů, realismem 50. let i znovuobjevovanou abstrakcí a surrealismem, kdy papír či plátno sloužilo jako nutný katalyzátor pocitů nitra jeho duše umělce a básníka.
 
Vít Jakubíček