Natálie Schmidtová a naivní umění

Naivní malíři jsou dospělé děti, které najednou vzali tužku nebo štětec a tím prvním pohybem ruky na čistou plochu zjistili, že obrazy jsou nejen jejich dětským hřištěm, ale i obranou proti nudě, hojivou krásou, prostou jak léčivé byliny.

Naivní malíři mají hřejivý pocit, že svým tvořením se účastní slavnosti, ve které jsou nejen pořadateli, ale i prvními diváky sedícími v první řadě. A protože naivní malíř je posedlý obrazy a protože naivní malíř se neumí konvenčně vyjádřit, maluje jen a jen po svém, tak jako tvrdošíjné dítě, kterému neodolá žádná čistá stránka, žádná bílá zeď. Touha vyjádřit se dává obrazům naivního malíře větší náboj, než obrazy nesené zručností grafických škol. Obrazy naivních malířů jsou studánky v lese, jsou přirozené jako neotesané dřevo, jak lidová píseň. Vznikají z přemíry citu a vyjadřují vždycky velký zážitek, prostou událost, která stoupá až k ornamentu i symbolu, který v sobě nese nadtext i podtext. Podstatou naivních malířů je jejich bezbrannost, která je bezelstnou silou, která umí znásilnit obsahy a tvary směrem k neotřelému výrazu. To je to dítě v dospělém muži a ženě, dítě, které svěřuje svoje tajemství na plochu a vůbec se nestará o to, nakolik kresba souhlasí s viditelnými obrazy viditelného světa.

Naivní malíř je odsouzen k modelu své vnitřní touhy, naivní malíř je ponorná říčka Punkva, která dlouho tekla v hlubinách skal, až najednou se objevila na sluneční louce. Lhostejno, čím se malíř vyučil, kolik mu je let, jakou úlohu zastává ve společenském životě. Naivní malíř je obyčejným člověkem, který si zpravidla vydělává na živobytí denní prací, tak jako ostatní občané. Nejdůležitější je ta zázračná proměna člověka v malíře, to neočekávané štěstí, kdy nebesa se roztrhnou a ruka sama od sebe zaznamenává poryvy, které přicházejí z duše. Od té chvíle je naivní malíř posvěcený, má dojem, že vlastně celý minulý život jel vlakem v tunelu, avšak teď jako vagón jede překrásnou krajinou, že v naivním plození v krásném našel smysl svého života, svůj osud.
Tak naivní malíři podávají svými obrazy zprávu nejen o sobě a o prostředí, které je obklopuje, ale přispívají k tomu, aby se změnil svět.

Bohumil Hrabal
Kersko, říjen 1977
 
 Zdroj: Hrabal, Bohumil, 1978. Album (10 naivních kreseb). Olomouc: Divadlo hudby, Okresní kulturní středisko Olomouc. 
 
 
 
Natálie Schmidtová a naivní umělci
Výstava Natálie Schmidtová a naivní umělci si neklade záměr být reprezentativní výstavou. Přináší jakýsi vhled do výběru z tvorby spontánních autorů a připravuje půdu budoucím výstavním projektům. Jejím cílem je především představit souběžně s výstavou Václav Žák – Pábitel také některé další významné naivní tvůrce z České republiky i Slovenska. Svými díly nám naivní malíři poskytují svědectví o sobě, ale i okouzlení ze světa, který je obklopuje. Prostřednictvím následujících stručných medailonů si představíme základní informace o životě a tvorbě vybraných naivních tvůrců.

Neuměla číst ani psát, přesto dokázala všechny překvapit a zaujmout svou malířskou invencí a zařadit se k nejvýznamnějším osobnostem našeho naivního malířství. Natálie Schmidtová (1895-1981) byla inspirovaná hlavně vlastními osobními zážitky z dětství a pozdějšího života na Vysočině (např. Sázení brambor, Sklizeň brambor, Pečení koláčů, Předení, Pijáci s hudbou nebo Zimní radovánky vzniklé ve Zlíně).
Marie Janků (1891-1975) žila na statku ve Vítějevsi a spontánně začala malovat až v roce 1960. Utíkala při malování od všeho zlého, co ji postihovalo ve skutečném životě. Vyhovoval jí samotářský život, milovala květiny, stromy a lesy. Malovala vším, co měla k dispozici – prsty, dlaní, dřívky i štětcem. Její ryzí malířský projev a zvláštní barevnost ji řadí k nezaměnitelným neškoleným tvůrcům (Čekání, Děvče).
Slovenská malířka Anna Ličková (1895-1975) čerpala z vlastních vzpomínek a scén z běžného venkovského života (Myška). Malování pro ni bylo velmi intimní záležitostí. Dařilo se jí v obrazech vytvořit jedinečnou malířskou kompozici, přičemž v nich dokázala zachytit i něco tajemného.
Ondrej Šteberl (1897-1977) tvořil od mládí, ale plně se tvorbě začal věnovat až v důchodu. V dílech Přadlena a Žena s nůší z poslední dekády jeho života můžeme pozorovat charakteristické rysy jeho tvorby – zjednodušenou prezentaci, čisté barvy, plošnou malbu, výraznou lineárnost i znamenitou kompozici. Ondrej Šteberl se prosadil i v mezinárodním kontextu vzhledem ke svému úspěchu na trienále INSITA Bratislava.
Malovala s velkou chutí jen s několika málo štětci a barvami. Obrazy Ludmily Procházkové (1903-1983) jsou čisté, srozumitelné a mají blízko k lidovému umění. Ve svém malířském díle vypráví o tom, co zažila (Draní peří, Bubeník na návsi). Pozoruhodně originální jsou i rámy jejích obrazů, které vyplétala z žitné slámy.
Rozměrná i skromnější díla mnohdy surově působící, bez detailního finálního opracování nalézáme v tvorbě jednoho z nejosobitějších slovenských naivních řezbářů Štefana Siváně (1906-1995). Dokázal propojovat tradici lidové řezbářské tvorby se svým charakteristickým rukopisem, který ho řadí mezi skutečné osobnosti naivního sochařství (Na pastvě, Jelen, Dva opilci).
Olejomalba Z květů budou plody, kolorované perokresby Ratolest a Zvonek, vytvořenými v 70. letech 20. století Marií Kodovskou (1912-1992) nám připomínají, jakou pokornou a vnímavou pozorovatelkou přírody skutečně byla. Ve svém životě nacházela radost v poezii a následně, až ve svých dvaapadesáti letech, i v tvorbě malířské a kreslířské.
Jan Hruška (1918-2004) tvořil obrazy nejraději s čistými barvami, které nanášel injekční stříkačkou s ploše seříznutou jehlou. Tímto zvláštním a promyšleným způsobem pak vytvářel pestrobarevné plastické malby (Podloubí), kterými si získal početné obdivovatele.
Přibližme se prostřednictvím této výstavy k alespoň některým nezaměnitelným, výjimečným dílům spontánních naivních tvůrců s čistou a otevřenou myslí, vypovídající o jejich přirozeném a pozoruhodném talentu, jenž jim umožnil stát se bezesporu plnohodnotnou součástí naší výtvarné kultury.
 
Miroslava Ptáčková